MATEŘSTVÍ PO ČTYŘICÍTCE
Další věc, na níž jste chtěli znát můj názor, bylo mateřství po čtyřicítce. To se ptáte v podstatě té pravé, páč já jsem se stala poprvé maminkou ve svých 38 letech a dlouho jsme s kamarádkami vedly diskuze na téma, kdy je vhodný věk na děti. Některé - samozřejmě většinou ty, u kterých se tak stalo - byly zastánkyněmi toho, že s dětmi se má začít co nejdříve, třeba kolem dvaceti let věku, aby pak měl kolem čtyřicítky člověk relativní klid a bezstarostnost. Já zase viděla věci ze svého úhlu pohledu, protože vím, že jsem si léta volnosti bez rodičovských starostí chtěla užít na max se vším, co to přináší (studium, kariéra, stabilní post a peníze, sex). Přiznám se, že mi v tom ale hodně pomohlo to vědomí, že budu mít děti, že nemusím spíchat, takže těžko mohu mluvit za jinou ženu, která prostě s rodičovstvím začne dříve kvůli strachu z neplodnosti či z nenalezení vhodného partnera pro početí. Nicméně suma sumárum vám to řeknu asi takto: neremcám, když vidím osmnáctiletou maminku, nemám potřebu remcat ani když vidím maminku v 45 letech, protože vím, že rodičovství je nám dáno a z 99% se stane tak, jak bylo naplánováno osudem. Proto vím, že žena neotěhotní, ve dvaceti, pokud se má stát maminkou až ve třiceti a naopak můžete si plánovat studium, budování kariéry, cestování kolem světa a těhotnění až po pětatřicítce a ono vás to překvapí i přes antikoncepci třeba v pětadvaceti. Pokud se ovšem najde žena, která doběhla do čtyřicítky bez dětí a plánuje je až teď, proč ne? Pakliže je žena zdravá (a zdraví není podmíněno pouze mládím a zdravou stravou), má to v hlavě srovnané, vnitřně dozrála a nyní se cítí připravena, proč nemít miminko až teď? Stejně se stane jenom to, co se stát má, takže kecy z okolí typu "Už bys měla, s dítětem neotálej... bla bla bla" jsou jen starým vzorcem. Já jen mohu říct, že vnímám menší nevýhodu v tom, že s věkem ubývá energie a to radikálně, tudíž to, co bych zvládla ve dvaceti, to už se hůře snáší ve čtyřiceti a pak taky s přibývajícím věkem má žena více odžito, více je obeznámena s životem a jeho nástrahami, více si je připouští a tím pádem je logické, že se i více bojí, takže to jsou asi tak dvě jediné nevýhody, které vidím. Není to o těhotenství samotném a zvýšené míře možnosti handicapu u dítěte, není to o její fyzické nezdatnosti či těžším průběhů porodu, není to o tom, že v jejích šedesáti bude dítěti dvacet a spolužáci či kámoši se mu budou smát (nevyzrálý jedinec se stejně směje kdykoli a čemukoli) a tak dále. Je to všechno o psychické vyrovnanosti, ze které pak pramení vše ostatní. A že je miminko záhul, boj ega jako prase, nemožnost spánku a žádost o pomoc ze strany druhých, protože ani zkušené babičky mnohdy neví a koukají se na vnouče jinak než na vlastních osm dětí, to je věc druhá a na zvážení každé ženy, zda do toho všeho chce jít. A věřte mi, že partner je sice oporou, ale ve výsledku na to malé bude maminka sama. Takže co říkám na mateřství po čtyřicítce? Nemám nic proti, pokud je vám souzeno, nezměníte to, jen se snažte být v co největší pohodě a srovnat si psychiku, protože na řešení hoven, kterými jste se zabývaly doposud, nebude čas, prostor ani energie. A to vám potvrdí každá žena, která se stala maminkou. :-) Morgana
