CESTA DUCHOVNÍCH DVOJČAT
Představte si dva kopce, které se tyčí naproti sobě. A pak si představte, že na každém z nich je dřevěné kolo od vozu postavené a čekající na to, až do nich někdo šťouchne. A pak ten šťouch přijde, kola povyskočí a začnou pozvolna a pak stále rychleji sjíždět z těchto dvou kopců. Danou rychlost si v podstatě volí samy, tady fyzika moc nefunguje. Ta kola jsou dvě duše, která na Zem přišla, aby si něco odžila. A je jenom na nich, jakou rychlostí povalí, nicméně povalí, tento proces je nezastavitelný, protože to prvotní vesmírné pošťuchnutí už se odehrálo a je nemožné jej odestát či zastavit. Takže nám tu jedou dvě kola, tím, že jejich start byl započat na kopcích, které stály proti sobě, je jasné, že by se v jednom bodě zákonitě měla či spíše mohla potkat, jelikož každé jede jiným tempem. A toto jsou dvě duše, duše vesmírných, duchovních dvojčat, na které se tak často ptáte. A je jenom na jejich tempu, rychlosti zpracování situací, se kterými se na vytýčené trase setkají, na jejich vyzrálosti a chápavosti, zda se v daném bodu, který musí zkrátka přijít, setkají. Ano, je to právě o té připravenosti a vyzrálosti, zda se setkáte. Ono se totiž velmi často stává, že je jedna z duší na tom lépe, je dál, je poučena, vnitřně ucelena a tedy připravena na setkání se svou polovinou. Ovšem pokud ona polovina není připravena na tohle zásadní setkání, je pomalejší, méně chápavá, méně vyzrálá, pak je jasné, že po své trase z daného kopce jede pomaleji, občas někde zadrhne, občas sjede z trasy, zkrátka se jí nepodaří na místo setkání dorazit včas. A ta první duše, ta první polovina, nemůže čekat, sednout na prdel a kochat se západy slunce se záměrem na druhou polovinu čekat třeba rok či dva. Ne, ona musí a i chce jít dál, plynout, téct, pokračovat. A to je přesně důvod, proč se občas dané duše v dané inkarnaci nesetkají, kdy musí projít těch inkarnací mnohem více, aby se pak v jiné, která teprve přijde, shledaly. Je to přirozený duševní proces, ve kterém se tak dlouho staví ona kola na ony dva kopce a stále se to zkouší znovu a znovu, až se jednoho dne třeba v jednom bodě srazí a pak ví: ano, to je ona, ano, to je on. Není pochyb, není potřeba se na to ptát kartářky, není potřeba pátrat a šťourat, prostě se obě ví. Ale! Mnozí se domníváte, že duchovní poloviny, duchovní dvojčata, musí zákonitě být životními partnery a tady je jeden velký omyl! Nemusí! Vaší druhou polovinou může být váš kamarád, kamarádka, maminka, bratr, pan Kolečko, který vám pronajal svou chatu na Vysočině a u kterého najdete dlouho hledanou moudrost a pochopení. Dvě poloviny jsou totiž stejně naladěny, chápou se bez vysvětlování, žijí bez jakéhokoli pnutí a koulí u nohou, všechno jde samo, bez snahy a to doslova. Rozumí si, čtou si myšlenky, říkají věty či slova, která zrovna chtěl vyřknout jejich protipól, tedy partner, mají stejný náhled na řešení situací, mají stejné plány a touhy, umí spolu mlčet a jen tak být. Pokud se setkají jako sexuální partneři, sex je nepopsatelný. Já svou duchovní polovinu našla, proto taky vím, jak to funguje, jak se dokáží tito dva lidé doplňovat, jak jsou si neskutečným přínosem, jak jsou na sebe napojeni, jak mocné jsou základy, na kterých toto spojení stojí. Proto otázky typu " jak to poznám, že jsem ho/ji potkala?" jsou zcela bezpředmětné, protože to prostě poznáte a budete vědět. Ale opět opakuju, nemusíte se s takovým člověkem vůbec potkat. Proto nemám ráda tento hon za duchovním dvojčetem, protože lidé z nich udělali až fanatický cíl, kterého by rádi dosáhli a kdyby věděli, že se tohle podaří jen malému procentu z nich, neměli by skoro pro co žít. Krásný pondělní den, přátelé :-) Morgana
