"JE TO KAŽDÉHO VĚC"
"Je to každého věc" je věta, kterou velmi často čtu v komentářích a která mě baví. Ale jako fakt baví, protože se šíří jako mor a není před ní úniku. Lidé ji používají dnes a denně, aniž by si plně uvědomovali její význam, podstatu, tu pravdu za ní a tak jsem se rozhodla k ní něco napsat. Před pár týdny jsem tu psala něco v tom smyslu, že lidé jsou jak utržení z řetězu s vyslovováním svých postojů, náhledů, nálad, mají pocit, že všemu rozumí, že najednou jak mávnutím kouzelného proutku mají bezbřehou svobodu ve vyjádření se k čemukoli, byť málokdy danému tématu vlastně rozumí. I já tu mám svých pár jedinců, kteří se vždycky vyrojí se svými "bonmoty", které jsou stále o tom samém, protože vyplivnou obsah svého žaludku a završí to větou "ale je to každého věc" nebo "ale je to jenom můj názor", což jim dává zřejmě jistý pocit "tím jsem si před světem obhájil a ospravedlnil svůj komentář". K druhé ze zmíněných vět jsem se už v minulosti vyjadřovala, takže tu nechám stranou a zaměřím se na tu první: "je to každého věc" (rozuměj je každého věc v tom, co říká, co si myslí, co cítí, jak se vyjadřuje, co dělá...). Pokud si větu rozeberu v jejím smyslu, musím dojít k závěru, že znamená jediné: je každého věc, jak žije, jak smýšlí, jak se chová, s kým se stýká, co dělá ve svém volnu, jak si vydělává, jak reaguje, jak se prezentuje... Pokud tuhle větu použiju, dávám tím najevo svou toleranci vůči druhým a jejich způsobu žití. Jinými slovy řídím se větou "žiju a nechávám žít i druhé". Všímám si v komentářích a na různých diskuzních fórech, že hodně lidí tuhle větu vyřkne a dodá ihned slůvko "ale". Je to stejně úsměvné, jako když řeknete partnerovi "miluju tě, ale...", nebo dětem "mám tě ráda, ale budu radši, když..." však tyhle podmínečné vydírací věty znáte všichni. Ta věta je směšná v tom, že když tedy vnitřně OPRAVDU cítím, že druzí lidé mají právo si o sobě rozhodovat a chovat se jak chtějí, nebudu se je snažit umravňovat, upozorňovat na to, co by nemuseli dělat nebo co by měli dělat jinak a už vůbec nebudu používat ve svých formulacích právě tu větu "je to každého věc". Buď to tak skutečně vnímáte a žijete to a pak máte jako jediní právo tuhle větu vyřknout, abyste se zároveň nezesměšnili či aby to nevypadalo jako protiřečení si, anebo ji nepoužívejte a už vůbec ne se slůvkem "ale". Z mnohaleté praxe s lidmi vím, že největší tendenci usměrňovat druhé mají ti, kteří sami byli většinou rodiči velmi usměrňováni a měli jimi zastřižená křídla, jak se říká. Oni se tedy budou obhajovat tím, že to tak fakt, ale fakt není, ale opak je pravdou. Ono to souvisí hodně s tou temnou stránkou duše, o které jsem tu psala včera text, jenž mi zmizel :DKdyž mám v sobě jistou vlastnost či situaci zpracovanou, moje tělo na stejnou vlastnost či situaci v reálu už nereaguje, nevšímá si jí, ani ji nepostřehne. Takže zkuste možná příště, až vás vnitřní pnutí bude nutit vyjádřit se, vzít tu větu od konce, tzn. od té části, kde za slůvkem "ale" dodáváte své náhledy, názory či žité vzorce chování svých předků. A teprve pak se zamyslete, zda se do vašeho komentáře věta "ale je to každého věc" vůbec hodí či zda spíše není hodně legračně působící ;-) A co se týče mé osoby, které to tu taky opakovaně píšete, tak ještě jednou po osmistédevadesátésedmé: nebudu jiná, nebudu mluvit jinak, nebudu svou stránku vést jinak, neusměrníte mě, nezměníte mě, nezatlučete kladivem do vyšlapaného řádku podobně dupajících volů a krav. Zkuste to už konečně přijmout stejně jako jste museli přijmout fakt, že každé ráno na vás Slunce nevybafne ze západu, ale z protější strany :-) Morgana
