JAKÉ TO JE MÍT DAR VIDĚNÍ
V jednom z příspěvků, které tu dávám otevřený vašim otázkám, jste se mě ptali, jestli někdy nelituju, že mám Dar. Dar vidění do situací, do lidí, do myšlenkových pochodů, do vztahů, do budoucna. Dneska jsem si na tento dotaz vzpomněla, protože jsem vedla hovor s jedním mužem, on se v textu zajisté pozná, kterému jsem před pár měsíci, co jsme se poznali v reálu, řekla jistá fakta o něm, jeho partnerce a nás dvou. Nebudu psát z jasného důvodu detaily, jen to, že tehdy jsem mu naznačila, že si oba mají ještě spolu ujít kus cesty, takže tehdejší rozchod, který přišel shodou okolností kolem našeho setkání, ještě není definitivní. Tehdy mi říkal své vjemy a postoje vůči dané ženě, mluvili jsme - byť někdy jen v náznacích - o lásce, citech, karmických poutech, ale i vášni a sexu a při této příležitosti jsem mu řekla, že mezi námi dvěma nemůže nic být, protože vím, že oni dva si mají ještě něco odžít, pochopit a teprve poté půjdou od sebe. Dnes jsme vedli podobný hovor, kdy už mluvil malinko jinak a já se jen vnitřně pousmála nad tím "vždyť tohle je přesně to, co jsem ti tehdy říkala, naznačovala". V jistém směru jsme se dnes nepochopili, asi, ale to nevadí, jedeme dál. Píšu to proto, že být obdarován vizemi, je trošku na obtíž možná v tom, že člověk předem do jiného vidí a ví, co se v něm odehrává. Když se setkám s mužem, okamžitě vím, jak to skončí: zda je to mužský muž, anebo spíše ten ženský, jaké má problémy a proč, zda se s ním sblížím či nikoliv a proč, zda si to svoje vyřeší, kdy a co to přinese... Spousta z nich na mě zkouší známé taktiky a postupy, které platí na jiné ženy a já vím, že kdybych do lidí neviděla, reagovala bych jinak. Jenže ten Dar nejde vypnout, on prostě jede. Takže vy víte. Jo, je to někdy na hovno, ale prostě to tak je. Stejně jako jemu dneska ráno, tak i teď píšu, že by bylo fajn být občas ta zaslepená, naivní, možná někdy až hloupoučká žena, která jde do věcí naplno a po hlavě a pak dostane jednu facku zleva formou nevěry, druhou facku z druhé strany formou zadluženosti svého vyvoleného, kopanec do prdele při zjištění, že k tomu všemu má ještě nemanželské dítě, o kterém se mi jaksi zapomněl zmínit, anebo kriminální či drogovou minulost... Ale i tak bych tento život se svými schopnostmi nikdy nevyměnila za jiný, protože je prostě magicky krásný a až na pár výjimek, kdy je potřeba, abyste si i vy sama prošla určitou fackou bez toho svého vědění, je super vědět, že vás nikdo nemůže dostat tam, kde vás potřebuje mít bez vašeho vědomí. Prostě to nejde. Dneska při tom hovoru, který jsme s oním mužem vedli, mi docvakl právě ten vděk za schopnosti, které mi byly dány, protože se tak nestalo jen tak. Stále cítím, že mým posláním je lidi vést, nutit k přemýšlení, k sebelásce, k uvědomění si toho, že i když si vysní krásnosti a ony se nestanou, i tak je život plnohodnotný a má svůj smysl. Taky vím, že to vedení budu realizovat svým osobitým způsobem a že nesejdu z cesty jenom proto, že to někomu nevyhovuje, anebo proto, že si karmicky nesu spoustu nevole ze stran žen (ano, byla jsem děvka, několikrát a to ve všech možných smyslech onoho slova :D ). A ten nahoře to ví taky, proto pokaždé, když začnu uvažovat o tom, že se na to vykašlu a budu si žít někde v domku porostlém břečťanem, ten nahoře mi vhodí do cesty diamant, já ho zvednu, usměju se tam nahoru a valím směle dál. Takže tak :-) Morgana
