POVYK KOLEM NOTREDAME
TENTO TEXT JE HODNĚ DLOUHÝ, PRO NEČTENÁŘE: PŘESKOČTE JEJ ;-)
Jeden text o chrámu Notre Dame a jak jste se tam rozhicovali :D Ono někdy stačí málo a lidé hned hledají v textu to, co tam vůbec není, zpochybňují, prudí, trollují ostošest, zkrátka každý v něm dohlédne jenom tam, kam mu to dovolí jeho vnitřní zralost a duchovní růst. Jen pro úplnost: sdělení z mé strany vzešlo, tudíž jsem text dvou dnech smazala, svůj účel splnil. Někdy si říkám, jak málo stačí pro to, abych dostala druhé ze židlí. Když mám čas pročíst si aspoň pár komentářů, udělám to, protože je to pro mě povětšinou dost obohacující. Ty různorodé náhledy na věc, ty emoční výbuchy u jedněch, naprostý stoický klid u druhých, materiální náhled jedné skupiny, duchovní náhled druhé skupiny, zesměšňování z pohledu další skupiny... Ta různorodost mě prostě baví. Zajímavé je taky sledovat, že se u těch světských témat vyrojí lidé, o kterých ani nevím, že je tu mám. Najednou cítí, že přišla jejich chvilka a šup tam s komentářem. A těch mužských názorů, co se najednou zjeví! Je to jiné, než když tu napíšu něco o svíčkách, bylince nebo kartách, hned je to tu jak na trhu, kde se snaží jeden prodejce překřičet toho druhého, používají k tomu barvité formy vyjadřujících prostředků, Fanka napadne Emu, Ema brání Blážu, do toho vtrhne Jarda se svým náhledem, kterého naopak zase nařkne Míra z bláznovství. Takový pěkný galimatyáš, žeo. U většiny mých témat se ozve minimálně jeden člověk s tím, že si nemám já nebo někdo druhý všímat toho či onoho, že vyrovnaný člověk neřeší a nechává být. Mnohdy mě takový postoj překvapí, protože si říkám, kolik z vás je skutečně na takové úrovni, kdy třeba procházíte ulicí, stojíte ve frontě či pozorujete spolucestujícího v autobuse a hlavou vám neprolétne zkrátka nic. Myslím si - a mám to podloženo mnoha léty práce s lidmi - že takový mezi vámi není nikdo a že zrovna ten, kdo na toto upozorňuje, je právě ten, co nejvíc řeší, poukazuje a kárá. Nedovedu si totiž představit, jak strašně fádní život musí být, když si nevšímáte jeho barevnosti, do které patří i různé charaktery lidí, různé vizáže kolemjdoucích, různé emoční pochody, které vám tito lidé či situace umožní se vyjádřit, projevit... Já osobně žiju a nechávám žít, ale... Všimnu si paní, co má oko na punčoše, ale nepůjdu ji hlavou otlouct betonovou zábranu se slovy, že takto dáma ven nemá chodit, vnitřně ve mně zavibruje, když slyším z balkonu řev muže na ženu a když budu hodně odvážná, zařvu na toho debila, ať se chová jako chlap a ne jak hovado, pousměju se nad tím, když malé dítě spadne do louže a jeho maminku v tu chvíli málem trefí šlak, neunikne mi podle mého názoru nevkusný kus oblečení nějaké dámy (ne že bych ji soudila, to ne, ale prostě si všimnu a ta myšlenka na nevkus ve mně zkrátka je), ale přesto ji neřeknu, že vypadá jako kráva… Ať mi nikdo neříká, že to nemá podobně. Zejména pak když vidím např. výzdobu domů na Vánoce, upravené či zarostlé předzahrádky, občas hodně krkolomně řešené architektonické "skvosty", když zaslechnu rozhovor dvou lidí v Hornbachu nebo nad kávou v kavárně, když uslyším jistý song v rádiu či kouknu do tváře unavené servírky... tohle všechno ve mně něco vyvolává a já se tomu vůbec nebráním. Je proto zvláštní sledovat, jak se všude na fejsbuku rojí davy těch, co káží k vnitřní vyrovnanosti (až otupělosti), jak všichni poukazují na srdcata, sladění čaker (ano, jsou to převážně dámy s mandalami v profilové či úvodní fotce), jak se tu furt mele o tom, že nemáte posuzovat, přitom u mnohých těchto lidí cítím nevyrovnanost (a tu já necítím jen tak u kdekoho). Já sama jsem vždy hlásala a hlásám, že je dobré nechat druhé být, ale osobně nemám moc ráda různé duchovní guru a rádce, kteří jsou tak "osvícení" a pastelově vyladění, kdy se jim cukrová vata tlačí ze samotné prdele. To čtení z druhých lidí u mě nabíhá automaticky, takže nemohu ani ten samotný spouštěč ovlivnit, proto vím, že z těch skutečně čistých a vyladěných jedinců je tu možná tak jeden ze sta lidí. A tahle jejich forma kárání druhých a poukazování na jejich nevyladěnost mi přijde jako další tlak, kterému čtenáři či uživatelé fejsbuku čelí: mají větší potřebu se šťárat ve svých životech a řešit své energie, a v té děsivé snaze po vyléčení se si přidělávají jen další vnitřní tlaky na svou dokonalost. Proč to píšu? Nestyďte se za sebe. Nebojte se projevit tak, jak to cítíte, ale tolerujte u druhých to, že se cítí a projevují jinak. Pokud si něčeho u druhého všimnete, zamyslete se nad tím, proč vám to vadí a jak s tím naložit, abyste to příště neřešili, ale pakliže tohle zpracování trvá delší dobu, nestyďte se za to. Není potřeba být "dokonalý", protože co je vlastně dokonalost? Já si myslím, že je to stav, kdy se ve všech sférách svého žití cítíte v pohodě, spokojeni a nenarušuje vám to žádné vnitřní nepříjemné chvění. Každý jsme jinak vyzrálí, ale každý jeden z vás má něco v sobě, o ještě nemá doléčeno, doladěno. A co? Je o to míň důležitý či lidský? Nikoliv. Já se na své stránce těchto éterických, čistých rádců nezbavím, to není ani možné, je tu víc jak 41 tisíc sledujících a mám jen dvě další ženy, které stránku spravují. Jen bych vás chtěla požádat, abyste - než něco napíšete na adresu jiného komentujícího či mé osoby - se sami nejdříve přesvědčili, že váš práh je čistý a bez poskvrnky. :) Morgana
