K ZAMYŠLENÍ V DNEŠNÍ USPĚCHANÉ DOBĚ
Onehdy jsem byla u pana sklenáře, muže asi mého věku, velmi příjemného, u kterého jsem si objednala zarámování nového oleje. Přišla jsem v době, ve které se rozhodla i většina dalších jeho zákazníků přijít, proto neměl ještě můj obraz vsazený do rámu. Když mi to oznámil, řekla jsem, že je to v pohodě, že počkám. Začal můj obraz vkládat do rámu a do toho probíhal spontánní rozhovor o tom, že se většina lidí rozhodla v daný den přijít dopoledne, což krom mě, která jsem na mateřské, moc nechápe. A taky že se diví, že nespíchám a nenadávám na to, že to ještě nemá připravené. Já na to navázala myšlenkou, že vůbec nechápu, kam pořád všichni spíchají a taky nechápu, proč nadávat, prostě jenom počkám. Na to zareagoval úsměvem s tím, že jsem fakt jiná. Bavili jsme se dál a po zaplacení jen dodal, že doufá, že nezačne pršet. Na to jsem mu řekla, že to nevadí, tím by třeba obraz dostal ještě zajímavější obrazce. To už ho rozesmálo: "Vy jste fakt jak z jiné planety, tohle není normální. Nespícháte, v klidu čekáte, nebrblete… Takových zákazníků bych potřeboval víc". Dala jsem mu dýško s tím, že doklad si může nechat a když se nadechoval, aby něco řekl zřejmě ve stylu, ale co když bude něco v nepořádku, mávla jsem nad tím rukou a odešla. To mi vnuklo do hlavy myšlenku: co to o našem národě říká? Proč neustále všichni spícháme? To jako valíme do hrobu? Proč je takový boj v supermarketu u pokladen, kdy do sebe lidé vráží vozíky a nervně pokřikují, já tu byl první, nepředbíhejte. Jako co mi to dá, když budu o pět minut dřív doma? Dám si jako o pět minut dřív kafe a mé chuťové pohárky o pět minut dřív zajásají blahem? Stihnu další pětiminutovou aktivitu, které bych se jinak při pozdnějším příchodu musela vzdát? Budu o pět minut déle odpočívat? Proč je tak důležité být někde první, utržit víc, urvat z polic v obchoďáku všemožné zboží ve slevě, které stejně většinou ani nepotřebuju, vítězit v naprosto bezpředmětných závodech vlastní důležitosti? Proč hulákám jak na lesy na někoho, kdo mě třeba jenom omylem vezme místo či poslední kus paprik za 15 korun? Proč se někdo tváří nasraně a chytlavě, sotva rozloupne ráno oči? Fakt tohle nechápu. Věčnej kvap, shon, stres, počítání minut a času, už jsem měl být dávno támhle, ještě tohle, ať je to cajk a už hurá přes půl města pro máslo za 40 kačen. A hlavně jím narvat půlku mrazáku ve sklepě, když je tak levný, žeo. A to nemluvím o jedné fb stránce, kde se zahrádkáři neustále jak banda blbů ptá pořád dokola "už máte venku paprikýýýýýý?", "Vysočina, můžu hodit ven muškááááátýýýýýý?" nebo "Už můžu stříhat ibišeeeeek?"... Naše babičky a dědečkové měli stokrát víc starostí a práce než my, zhýčkaní technologiemi a servisem par excellence, přesto všechno stíhali bez zbytečného hnaní se za kdoví čím, pěstovali tak, jak vnímali, že mají, páč naslouchali Přírodě a jsem si jista, že neměli ani z poloviny tolik přihlouplých dotazů a potřebu zbytečné snahy přebrat druhému co nejdřív i tu nejblbější věc v krámu. A taky u nich převládala jistá láska k bližnímu, naslouchání, potřeba pomoci a ne za každou cenu na něm vydělat či jen obechcat. Ale možná se mýlím, těžko říct, jen to tak vnímám. Jestli není jedno, že má paní Kropáčková hezčí muškáty než já nebo že starej Vomáčka z police sebrat poslední jogurty v akci. Jestli není jedno, že počkám o pár minut déle, že někoho ve frontě pustím, když si nese v pytlíku jen pět rohlíků a dvacet deka vlašáku. Dyť je to šumák! Jestli je takový problém zcela lidsky pochopit něčí zdržení se, když vím, že to nebylo jeho záměrem. Jestli je takový problém usmát se na druhého, i když mi šlápl zrovna nechtěně na nohu. Jestli je problém chovat se jako člověk, lidsky, empaticky, bez postranních úmyslů. Někdy mě tak napadá, zda ta Příroda není v takovém stavu jenom díky té naší člověčí energii, prosycené hněvem, nenávistí, závistí, nasraností, megalomanstvím, konzumem. Možná je jí tolik nasáklá, že nám somatizuje naše nitro, podvědomí, odsírá traumata jako dítě odnáší traumata svých rodičů. Myslím, že nebudu daleko od pravdy. Krásnou neděli vám všem, přátelé. A netlačte na ni, uteče i tak ;-) Morgana
