JAK LIDÉ VNÍMAJÍ REALITU
Pokaždé, když se s někým bavím, je pro mě nesmírně obohacující vnímat, jak on či ona vnímají realitu, jak se on či ona k realitě staví, co v ní vidí, jak popisují své pocity, emoce či chování partnera, čeho si všímají, co vyzdvihují nebo co se naopak snaží skrýt či ututlat, anebo od toho odvést pozornost. Taky je pro mě nesmírně zásadním signálem to, zda se vám při tom lidé dívají do očí, anebo zrakem spíše uhýbají, zda u toho dělají specifické grimasy či tělesné pohyby, které si mnohdy ani neuvědomují. Není ani na škodu vnímat intonaci, zrychlení či zesílení hlasové frekvence, zrůžovění tváří, zkalení zraku, těkavé pohyby oči či rukou sem a tam... Lidé jsou fascinující stvoření. Jejich společnost nijak výrazně nevyhledávám, protože jsem již dávno došla k závěru, že od nich dostávám stále to stejné dokola a není tam posun. Tedy žádný výraznější posun k něčemu výraznému :D Teď to možná zní trochu namyšleně, což je v pořádku, jen vím, že si už málo s kým mám říct něco, co se mě vnitřně dotkne. A nemá to nic společného s duchovním světem, protože už i ten mi přijde natolik prohnilý, že potkat člověka, který fakt žije to, co tak čistě hlásá navenek, je velmi vzácné. To už spíš při plavbě ve Středozemním moři narazíte na tučňáka. Nicméně i kdybych byla lidmi už totálně znechucena a unavena z těch sraček, co furt řeší, pak je stejně čas od času budu potřebovat, protože mě prostě baví ta všehochuť charakterů. Strašně ráda od dětství lidi pozoruju a vnímám nejen to, co říkají, ale i situace, za kterých to říkají, to, jak to říkají, komu to říkají, co při tom dělají... Někdy si připadám jako ve filmu, kdy mi v hlavě večer (většinou před spaním) skáčí před očima či v uších různé útržky situací, slov a vět, emočních tlaků, výbuchů, radostí, starostí, smutků posledních dnů... "ty pičo ten vítr, to nejde" (pubescent na nohejbalovém hřišti)... "ne, nevezmu ti to, řeklas, že to nepotřebuješ, tak se proto sakra vracet nebudu" (manžel na manželku v Penny marketu), "ty pičo fronta lidí jako prase a ty si do toho usereš" (jiný pubescent na svého kámoše tamtéž), "teď vypadám jak nějaká vydržovaná Italka" (ale tak to víš, Leni, že jo... cokoliv chceš ;-) :D ), "kruci, sem to nedávej, doprdele" (žena ke kdoví komu na zahradě), "Kristiáne, kolikrát ti budu říkat, abys to tady furt nevobechcával?!" (stařenka ke svému psovi), "Berenika mi pochcala boty, páč neumí čůrat rovně a Kris se zrovna poblil, fakt super den" (Zuzana - ahoj! ;-) na pískovišti bez písku), "načky, líbijou, radost" (můj syn, když jsem mu dala jen tak dřevěné dopravní značky)… Někdy mi právě toto bohatě stačí k tomu, abych si uvědomila, že život zkrátka stále šlape tak, jak má (asi) a není potřeba se v něm nijak víc šťourat. A tohle píšu proto, abyste si i vy, kteří velmi často pláčete nad svými osudy v komentářích, uvědomili, že i lidé jako já mají nějakou realitu, nějaký svůj svět, který je baví či nebaví, ve kterém mají své radosti i starosti, ale je jen na každém z nás, jak si s danou realitou poradíte, jak se k ní postavíte, protože z většiny hovorů, které tu zmiňuju, ale i z objednávek na výklady cítím, že většina lidí trpí i smutní jenom proto, že se rozhodli trpět a smutnit. I to, jak se cítíte, máte ve své režii. Většině z vás by totiž prospělo, kdybyste přestali tolik řešit, šťourat, pídit se po detailech či důvodech, kdybyste neočekávali, protože tohle je jako mor, který se šíří lidskou rasou stejně jako lenost, faleš a pozérství, kdybyste už sakra nechali věci, události, situace být. Prostě nechat a vyčkávat, co přinesou, kam vás ta řeka dění zanese. Lidé mají strašnou potřebu stále něco vyplňovat: dotazníky, svá srdcata, své naděje, prázdná konta, svůj čas, svou hlavu, svá obydlí, svůj instáč… Nač to? Není lepší nechat být a plynout? Řeku taky nemusíte tlačit, prostě si teče sama. Někdy přinese vzkaz v lahvi, jindy hovno, podruhé věneček z kopretin. Není super nechat se překvapit? Vemte si z textu, co chcete, je tam toho jako vždy víc. A než se začnete zavzdušňovat nad tím, co to tu melu, uklidněte tep, jděte to rozchodit a pak se vraťte a možná si má slova přečtěte znovu. Může v nich být ukrytý vzkaz, na který jste tak dlouho čekali. A možná taky ne.... i přesto je to jedno :-) Morgana
