PROMÍTÁNÍ STRACHU A LIMITŮ DO DĚTÍ
Všimli jste si někdy, jak dokáží dospělí do dětí vtláčet a vtloukat své vlastní limity a strachy? Jak často to možná i nevědomky dělají a jsou přesvědčeni, že takto by se měla chovat i jejich maminka, jinými slovy být stále ve střehu a dopředu dítě upozorňovat na možná nebezpečenství, která dítku hrozí? Jako maminka si toho všímám čím dál víc. Co já se toho už naposlouchala, když si syn vzal třeba do ruky ostré nůžky či nůž, už to jelo: "pozor, vždyť se pořežeš!", sotva otevře dveře obchodu "pozor, ať si nepřiskřípneš prstíky!", sotva dospěl do určitého věku: "všechny rohy polep ochranami, ať na ně nespadne!", "schovej všechno drobné, ať si to nezačne cpát do uší a nosu"... však to znáte. A víte co? Na všechno reaguju stejně: neboj(te) se, není blbej, proč by to dělal? Nevtahujte jej do svých limitů a strachů. Nechápu, proč mají dospělí potřebu ihned malé děti usměrňovat věcmi, které se vůbec nemusí stát. Zkuste si někdy naplnit sklenici vodou až k samotnému kraji a ujít s ní třeba 10 metrů z kuchyně do ložnice. A zkuste v hlavě střídat myšlenky typu "já to určitě vyliju, určitě zakopnu, určitě mi to minimálně vyšplíchne na sotva vytřenou podlahu". Máte velmi velkou šanci, že se tak i stane. A pak to zkuste s odstupem času znovu, ale tentokrát myslete na něco jiného a nepředkládejte své mysli žádné negativní scénáře. Buďte si jisti, že můžete s danou sklenicí jít klidně i rychle a nic se nestane. A stejně tak je to s dítětem. Ono prostě do určitého věku zkoumá, nasává do sebe všechno možné. Je jako houba, kterou ponoříte do vody: vcucne do sebe všechno. Tím, že mu budete předkládat své vlastní limity a negace, mu vůbec neprospějete a už vůbec jej nepřipravíte do života, jak si myslíte. Dítě si musí na všechno přijít samo. Ono si musí zadupat v kalužích, aby pochopilo, že tím bude mít v botách mokro, což je - světe div se - nepříjemné. Ono se musí spálit o troubu, když v ní zrovna pečete na 200 stupňů krůtu, musí se píchnout o špendlík, aby vědělo, že to příště nemá dělat, musí to či ono... Můj synek má od narození dá se říct ve všem volnou ruku. Nešílím ani tehdy, když se nahne přes zábradlí balkonu, jen jsem více v pozoru a připravena zasáhnout, kdyby přece jenom chtěl zkusit, jak létají ptáci. Ale nikdy mi nevyhrabával hlínu z květináčů, protože jsem jej na to neupozornila, nikdy mi nepadal na rohy stolů a skříní, protože jsem jej na to neupozornila, nikdy mi nestrkal do pusy vše možné, protože jsem jej na to neupozornila, nikdy si necpal korálky do nosu či uší, protože jsem jej na to neupozornila, nikdy se nepořezal o ostří, nepíchl o nůžky, nebouchl kladivem do palce, neuřezal prsty pilou na dřevo, nespadl ze schodů, neshodil nic většího v obchodě, atd. Mnozí lidé žijí v negativních scénářích všeho druhu a jsou nastaveni rodiči či okolím k tomu, že se zkrátka vždy stane to nejhorší. Na co pak takového člověka vlastní rodič připravil? Na to, aby všemu čelil s odvahou, šel do všeho po hlavě, anebo na to, aby všechno vzdával před prvním krokem či aby byl prosycen strachy všeho druhu? Lidé se bojí, váhají, neumí si o nic na férovku říct, stále klopí hlavy a šlapou brázdu, protože tak je to nastaveno, tak to někdo po nich chce, tak byli vychováni. Ale tohle je špatně! Jasně, že i já se někdy nachytám, jak říkám Tobiášovi věci, které jsou jen v mé hlavě, pak se zarazím a řeknu si: fakt si myslíš, že tuhle informaci on nyní potřebuje, že mu bude užitečná? A příště už si víc hlídám, co nakonec vypustím z pusy. Mnohem více by lidem prospělo, kdyby se radši nechali unášet dětskou bezprostředností, radostí, údivem nad každou pitominou, aby je zbytečně neokřikovali, nebyli nasraní, sotva se někde ten malý človíček mihne. Jenže to by museli tito zaprděnci přeplněni strachy a vnitřními limity uznat, že se mýlí, což málokdy dospělý člověk připustí. Hezký den vám všem! Jdeme s Tobíkem opět dráždit tračník kolemjdoucím a prodavačům do města :D Morgana
