LPĚNÍ
Lpění je strašná věc. Odpudivá, odporná, hnusná, fuj tajbl e-e. Nejhorší na něm je fakt, že ti, kdo na něčem či na někom lpí, to neví, nevidí, nechtějí si připustit. Lpění či závislost na něčem/někom je něco, co vibruje v nízkých vibracích, tzn. nikdy vám nepřinese nic kloudného, pozitivního, nic, co by vás posunulo, povzneslo do vyšších úrovní bytí, obohatilo. Nikdy! Je smutné, že si spousta lidí ani neuvědomuje, že lpí, že jsou závislí, že čekají na konkrétní věc či člověka, bez kterého či které prostě nejde žít spokojený, šťastný a naplněný život. Co já už se naposlouchala i ze zcela běžných, obyčejných lidských konverzací, jak Blanka či Oleg nemohou být šťastní, páč Blanku zrovna opustil Igor a Oleg ztratil chuť do života poté, co ho pan Vošoust vyhodil ze své autodílny, byť makal jak Bulhar. Pak už jenom posloucháte, jak je Blanka zoufalá a chce vědět, zda se Igor vrátí, zda je nyní šťastný, zda v něm nezbyla přece jenom ještě špetka citu vůči ní, anebo vnímáte Olegovo spílání nad panem Vošoustem, kterému by přál vyloupení garsoniéry či odcizení nového Audi. Mnohokráte jsem tu psala, že pokud vám hlavou prolétají tyto či podobné myšlenky, znamená to, že karmickou lekci nedostane Igor ani pan Vošoust, nýbrž Blanka s Olegem, páč oni dva nepochopili, proč si danou lekcí prošli, proč zažili, co zažili, proč to v nich mělo vzbudit ty konkrétní emoce, kterými se ještě stále zmítají. Lpění je vlastně jako držení někoho (mnohdy sebe samého) kolem krku. Čím víc lpíte, tím víc tisknete prsty k ohryzku a danou osobu dusíte, aniž by vám docházelo, že postupně odumírá nejen ona, ale i vy sami. Já jsem totiž ty a ty jsi totiž já. My všichni jsme vším a všechno jsme my. Nejhorší, co může člověk udělat, je vnitřně věřit či doufat, jak to rádi děláte, v něčí pomstu, potrestání, vyrovnání toho, co vám protistrana udělala. Lpěním se totiž označuje i to, když toužíte = lpíte po karmě pro druhého... a pak se divíte, že místo seslání zla na daného "viníka" jste byli opět (a mnohdy i s horší razancí) potrestání vy sami. Lpění je jako mor, což můžete MORganě věřit :D Pokud tyhle ty pocity v sobě máte, pak lpíte a věřte mi, že bude nejlepší se jich co nejdříve zbavit, jinak v brzké době můžete počítat s další fackou, kterou vám ten nahoře uštědří, abyste se už konečně přestali litovat, probrali se a uvědomili si, že to, co se stalo, bylo vlastně nesmírným darem na cestě vaším příběhem. Takže všem Blankám a Olegům: naučte se přijímat všechno tak, jak to přichází. Neberte si nic osobně, neproklínejte druhé za to, že vás opustili či vyhodili z práce nebo jinak podrazili v pro vás nejméně vhodnou dobu tím nejméně vhodným způsobem. Mělo to tak být. Na vás je se otřepat, usmát a znovu vykročit. Nic víc, nic míň. Pokud stagnujete, věřte, že se jenom honíte za vlastním ocasem, který nikdy nemůžete dohonit. Tak s tím přestaňte, než se vám totálně zamotá hlava a už nebudete schopni odlišovat realitu od chtivého snu či přání. Odešel, odešla, skončilo to. Tečka. Nic víc, nic míň. Koukejte vpřed, vzadu nic nového neobjevíte. Morgana
