ŠTĚSTÍ JE VOLBA

Štěstí je volba. Není to něco, co přijde zvenčí, ani to není něco, co vám dá přítomnost, zájem či city druhé osoby. Spousta lidí se stále hledá a na své cestě se rozhlíží, co by je udělalo šťastnými. Někdo si buduje své štěstí tím, že založí podnik a začne vydělávat hromadu peněz. Další pak cestuje po celém světě s báglem na zádech. Jiný čeká, až mu před nos Vesmír postaví onu duši, která jej naplní, rozradostní, bude podporovat a bezmezně milovat. Další pak vidí štěstí v tom, že tráví hodiny a hodiny s přáteli někde po barech či restauračních zahrádkách. Proč ne, každý jsme jiný, každého naplňuje něco jiného. Jen je potřeba si uvědomit, že žádné hmotné statky, žádné zážitky u moře či v horách, žádní princové na bílém oři ani princezny v krajkách nás neudělají šťastnými, pokud to štěstí nemáme v sobě. Pokud jsme nepochopili, že ta studnice radosti a naplněnosti je uvnitř naší vlastní duše. Velmi často ve výkladech slyším otázku "Kdy už konečně potkám toho či tu...?", "Kdy už konečně najdu práci svých snů?", "Kdy už konečně budu vydělávat takové peníze, abych nemusel(a) obracet každou korunu?". Já tyto dotazy chápu, jen nechápu, proč lidé čekají změnu svých životů, aniž by nastala nejdříve v jejich hlavách, psychice, vnitřním nastavení, v srdci. Jestliže očekáváte zázrak, něco, co jste doposud neobdrželi, něco, co jste dosud nezažili, ale pořád šlapete ve stejné brázdě, pořád děláte stejné věci, pořád reaguje a smýšlíte stejně, pak jste naivní jedinci, kteří nepochopili, že pro změnu se musí vystoupit z komfortní zóny, pro změnu je potřeba udělat něco, co jste doposud ještě neudělali! Většinou to začíná tím, že si v srdci vyléčíte komplexy, traumata a bolesti, odpustíte všem, kteří vám ublížili (pokud v daném ublížení nespatřujete lekci a možnost k posunu, protože ublížení by vás měla posouvat), pokud nezačnete sami sebe vnímat jako jedinečná stvoření, která mají tu či ono hodnotu, že si přenastavíte svou psychiku a to, co se ve vás před zraky druhých odehrává, že začnete být upřímní ke svému okolí i k sobě samým. Pamatujte si, že to, co si myslíte, musí být v souladu s tím, co říkáte a děláte. Tohle je to zásadní pravidlo. A pokud to někde drhne, pokud si něco myslíte, ale říkáte něco jiného či dokonce opak, pokud něco slíbíte a uděláte opak anebo to naprosto ignorujete, pokud srdce volá po zážitcích nalevo a vy stagnujete na místě nebo dokonce jdete víc a víc napravo, pak co čekáte? Změnu? Úspěch? Zázrak? Jo, věřit v něj můžete, k tomu vás nabádají ostatně i desítky citátů zde na fejsbuku, jenže jaksi opomíjejí zároveň připomenout, že je potřeba tomu zázraku vyjít vstříc, protože i zázrak se umí na hodně dlouhou dobu někde zatoulat. Takže pokud se necítíte šťastní, míváte pravidelně pocity smutku, nenaplněnosti, potřebu plakat, stěžovat si, vykecávat se s druhými o svých problémech a překážkách, zastavte se, přetněte ten příval vzdychů a fňukání a v klidu zapřemýšlejte nad tím, co děláte špatně: co se stále opakuje na vaší cestě? S jakými lidmi se stýkáte? O čem se s nimi bavíte a proč? Jaký je charakter těchto lidí? Vydobyli si svůj úspěch sami, anebo jim někdo ušlapal cestičku? Co tito lidé považují za smysl života? Čím a kým se obklopují? Dokážete s nimi i mlčet? Je jejich přítomnost pro vás přínosem? Anebo z vás vysávají energii, sráží vás k zemi, neumí naslouchat, nepustí vás ke slovu, ale jen ze sebe řinou jak lavinu svoje zážitky a chmury? Jak na sebe nahlížíte v soukromí, jak před rodinnými příslušníky, jak před kamarády a jak před zcela cizími lidmi? Jste stále stejným člověkem ve všech situacích? Lžete, anebo říkáte vždy pravdu? Jste empatičtí vždycky, anebo jenom tehdy, když se vám to hodí či z daného zájmu o druhého člověka budete mít nějaký profit? Děláte nějaké konkrétní kroky k tomu, aby vysněná práce přišla, anebo jen setrváváte v té stávající a nadáváte na své vedení i kolegy? Jste přesyceni strachem, duševními limity, nastavenými vzorci rodičů či prarodičů, kteří by se prostě zlobili či by vás vyloučili ze svých srdcí, kdybyste se chovali či jednali jinak? Tady hledejte odpovědi, tady je potřeba provést změny a jít až na samotnou dřeň, která nebude rozhodně příjemná, při které se dostaví velmi silná bolest, trápení, potoky slzí při "obživlých" vzpomínkách, tady je potřeba se zamyslet a následně měnit. Ne čekat, ne ukazovat prstíkem na druhé, ne poučovat druhé a rozebírat jejich životy, ale zaměřit fokus na ten svůj. A až si tohle všechno připustíte (třeba i v doprovodu terapeuta), uzdravíte, tak se posunete dál a začnete se i vnímat jinak. A to bude prvotním signálem, že jste začali měnit svůj příběh, do kterého pak můžete pozvolna vábit to, po čem vaše srdce touží. Dřív a ani samo to nepřijde. Štěstí je ve vás, zamknuté v komůrce hluboko v duši a je jen na vás, jak rychle od ní najdete ztracený klíč. Morgana