TOLERANCE
Moje malá velká turbomyš právě odešla krmit kačeny, takže mám opět chvilku na pár řádků. Dneska jsem se rozhodla napsat něco o toleranci, o které tu ovšem nehodlám pět ódy a říkat vám, co to znamená, páč vedeni k toleranci jsme víceméně už od mateřské školy a i základní vzdělání se k ní často vrací, i když ne vždy s úspěšným výsledkem. Tolerance je stav, kdy přijímáme lidi takové, jací jsou, kdy žijeme a necháváme druhé také žít, je to o tom uvědomit si, že tu nejsme sami a že i ostatní tvorové včetně zvířat, rostlin a stromů mají stejný nárok na svou existenci bez našeho zásahu, jakou máme i my. Za léta svého žití mám odpozorováno, že lidé dokáží mnohdy tolerovat hodně extrémních postojů či rysů chování, ale ty základní jaksi netolerují, proti nim brojí či jinak na ně nadávají a poukazují. Velmi krásně to jde poznat třeba na určitých setkáních s cizími lidmi, které neznáte osobně, o nichž nevíte v podstatě nic, ale jste jistým způsobem nuceni s nimi vycházet. Jde například o sousedy, se kterými se sejdete na schůzi, již jsem absolvovala před pár týdny i já sama a nebýt mého partnera, asi bych se musela zvednout a jít po pěti minutách pryč. Stále se totiž občas objeví situace, ve kterých valím oči či nestačím pobírat, jak jsou mnozí svázáni různými (zlo)zvyky a chybami vlastních rodičů, jak jsou na oko průbojní a odvážní vyslovit svůj názor, ale u druhých jej netolerují. Koneckonců se stejným se potýkám tady na své stránce, kde jsem opakovaně upozorňována na to, že ne každý se mnou musí souhlasit (což vím a nijak to nevyvracím), že bych měla tolerovat protichůdný postoj (což taky dělám), nicméně když se ohradím, proč tedy to samé tento dotyčný či dotyčná netoleruje u mé osoby, je ticho po pěšině. A to doslova. Lidé velmi rádi ukazují prstíkem na druhé, ale sebe z dané cílovky automaticky mažou, protože proč by měli začínat u sebe, že jo? Byly doby, kdy jsem sama nedokázala moc tolerovat a přijímat lidi, kteří chodili do kostela. Teď nemyslím turisty, ale ty, kteří věří v Ježíše Krista a všechno to ostatní, jenž je jim v těchto místech předkládáno jako jediná možná pravda a filozofie. Když se ohlédnu za těmito léty, musím uznat, že jsem ušla významný kus cesty, protože mě tito mnohdy velmi zfanatizovaní lidé už nezvedají ze židle tak automaticky, nechávám jim jejich "víru", ač si o ní myslím své. Stejně jako nechávám ostatní věřit v to, v co chtějí, utvářet si a myslet si o druhých včetně mě, co se jim zlíbí. Toleruju taky jakoukoli sexuální či genderovou orientaci, byť ne každou musím chápat. Toleruji to, že ne každý manžel či manželka jsou věrní a zásadně se nepletu mezi vztahy v tom smyslu, že bych jejich partnerkám či partnerům prozrazovala nebo jen malinko naznačovala, co se jim děje za jejich parohatou hlavou. Toleruji zájmy druhých a to i s tím, že mi přijde chození po barech, ožírání se tamtéž či popíjení kávy a dělání selfíček všude možně jako hlavní náplň dne primitivní. Ne každý jsme na stejné úrovni, každý chápeme jinak, každý jsme vyrůstali v jiném prostředí, bylo nám rodiči dáno či odebráno všelico, každý máme jiné vnitřní boje, jiná traumata, jiné zázemí, jiné finance, jiné plány do budoucna, jiná skrytá přání... Je dobré se nad tolerancí občas pozastavit a popřemýšlet nad ní a to zejména v každodenní komunikaci s druhými. Naučila jsem se, že dřív než vystartuju jako raketa a svým temperamentem dám najevo svůj nesouhlas, zastavím se, prodýchám to a pak zjistím, že vlastně už nemám potřebu druhému ukazovat, co dělá špatně, protože on na to musí přijít sám. Stejně jako nebudu nikomu říkat, že je hlupák, protože mu výsledek či logika věci nevyskočí před očima ihned, stejně tak nebudu druhým vyvracet jejich přesvědčení o pravdě, která je jinak všem okolo jasná jako iluze či lež. (Ze stejného důvodu už málokdy komentuji vaše postřehy pod mými příspěvky.) Dá se říct, že všechno je jen o úhlu pohledu, byť ve všem a za všech okolností bych tento výrok nebrala jako aplikovatelný, ale je to opět o tom nechat druhé danému věřit. Proč tohle píšu? Zkuste se vy možná v tuto chvíli zamyslet, v čem nejste vůbec tolerantní, co vám na druhých vadí, co jim nechcete umožnit a odpovězte si na otázku proč? A zároveň se zamyslete, zda by se skutečně zbořil svět, kdybyste svůj postoj změnili. A potom to zkuste uvést do praxe a sledujte, co se u vás změní. Já vám zaručuju, že se vám vnitřně hodně uleví, když nebudete sousedova psa kopat do zadku, že vám opět z květináčů vyrval ibišky, že nebudete nenávist a za zády pomlouvat jen kvůli tomu, že vám kolega v práci neustále odebírá z vaší plechovky kávy, anebo že přestanete trucovitě skřípat zubní protézou jen proto, že vás dcera vytáčí tou fosforeskující zelenou barvou, kterou si minulý týden nechala u silikonové Nicol v kadeřnictví nanést na svůj hustý vlas. Mnohdy nám totiž největší stres a vnitřní pnutí na srdci či žaludeční neurózu způsobuje právě naše netolerance a nepřijetí druhých, jejich chování, postojů a prezentace. A tím myslím i tu Morganinu :) Krásný den vám všem! A hlavně pičavoenamasté, neasi <3
