LÁSKA, STRACH A POCHYBY V MATEŘSTVÍ
Už je to delší doba, kdy mi psala jedna nešťastná maminka, že by chtěla, abych něco napsala o tom, proč se některé maminky chovají ke svým dětem zle, že ona sama má ten problém, kdy se velmi často nachytá, jak na své dítě křičí a přitom je to zbytečné. Já tohle odkládala, protože téma dětí a výchovy je v dnešní době tak ožehavé a citlivé, jako je tomu u očkování, veganské stravy či způsobu vzdělávání a náhledu na výchovu. Tento text napíšu podle sebe, tak, jak to sama cítím, jak sama praktikuju své rodičovství a budu ráda, když se samy maminky pak pod tímto textem vyjádří se svými vlastními zkušenostmi, názory, skutečnými postoji a chování vůči svým potomkům. Jistě mi dáte zapravdu, že není krásnější, ale zároveň složitější role, než je role maminky. Netajím se tím, že jsem plně přesvědčena o tom, že takovou roli, kterou sehrává ona v životě dítěte, nesehrává ani jeho otec, byť by byl sebelepší. I pan Herman (autor knihy Najděte si svého marťana) jasně tvrdí, že mamince není rovno. To, co se odehrává v mysli a těle maminky, když otěhotní, prochází si těhotenskými nevolnostmi, návaly, hormonálními výkyvy, myšlenkovými pochody, které v její hlavě nikdy předtím nebyly, strachy, obavami, zda bude všechno probíhat v pořádku, zda bude porod bezproblémový a zda bude vůbec dobrou mámou, nepochopí mnohdy ani jiná žena (většinou bezdětná), natož aby tomu rozuměl muž. A teď se klidně mohou všichni muži vzteknout, že je beru za méně důležité, ale je to tak. Příroda je více svázána se ženou nebo spíše žena s Přírodou, Lunou, city, emocemi, temperamentem... Každá žena bez rozdílu vzdělání a výše inteligenčního kvocientu si prochází procesem, který je mnohdy velmi stresový, tím spíš, když do toho musí ještě řešit existenční potíže, partnerské problémy či zdolávat překážky, které v jejím životě byly i před samotným těhotenstvím. A tyto strachy a emoce stupňují až do doby, kdy jí porodník do náruče vloží oslizlé a zakrvácené dítě, dojde ke kontaktu, který je nepopsatelný a ženu zahltí takový nával emocí, neskutečná darda lásky a citu, které místo aby zahnaly ty původní strachy, tak je ještě zintenzivní, protože láska k dítěti, která je vždy bezpodmínečná, s sebou přináší i bezmezný strach o to malé stvoření. A tohle si opět žena zcela přirozeně začne uvědomovat, takže k jejím předchozím strachům přibude i tento bezkonkurenčně největší strach ever: strach o dítě. A tento strach už nikdy neskončí, dokud daná žena - maminka bude žít. A začíná koloběh v porodnici (dodnes se směju, že jsem doktory a jejich urputné plnění tabulek nefackovala, sotva ke mně přišli do pokoje), měření, vážení, kojení, nekojení a emoční výbuchy nad svou vlastní nemožností, poté zařizování rodného listu, přihlašování ke zdravotnímu pojištění, registrace u pediatra, návštěvy u pediatra, rozhodování se o očkování, když existují jen dva protisměry a je jen na ženě, jak se rozhodne. Do toho má miminko svůj rytmus, svoje řvaní, svoje hlady a žízně, svoje potřeby, které se mnohdy neshodují se zaběhnutým rytmem potřeb maminky... je toho mnoho, maminky chápou. A věřte, že existence tatínka sice může ulehčit danou dobu, ale přesto mamince neodlehčí natolik, aby to bylo fifty-fifty. Takže tu máme souběh neskutečné lásky, výbuchy emocí, které jsou pro maminku nové, strachy, únava, nespaní, jistý stres ve schůzkách s lékaři, do toho stálé udržování chodu domácnosti, úklid, vaření, "starání se" o jakékoli potřeby partnera, boj s přebytečnými kily, s laktační psychózou či jen slabším odvarem depresivním stavů, páč těhotenství, porod a samotné šestinedělí je kurva nálož, tak kam to může vést? No přesně k tomu, co zná každá maminka bez rozdílu: občasné labilní výkyvy nálad, neschopnost stíhat a zvládat vše, jak byla v minulosti zvyklá, do toho občas i partner, který nemá pochopení (není divu, není ženou), svoboda je fuč, zábava taky, už není čas na koníčky, kávičky, knihy a chození do muzeí, galerií a kin či kaváren, oblečení v šatníku malé, spaní max dvě hodiny v noci, během dne ustavičné odbíhání od právě konané činnosti, páč dítě urputně pláče nebo se posralo... Tento výčet bohatě stačí k tomu, aby bylo jasné, že jde o tlak: tlak na výkon, tlak na organizaci, tlak na zvládání... Dítě je dar, to je bez debat. Dítě je největší učitel, kterého je v životě možné potkat. Dítě je největší vytahovač skrytých, podvědomých emocí, traumat, temných stránek, které vytahuje po celý život. Nemějte si proto za zlé, když občas vybuchnete, když jste občas labilní, nasrané, křičíte, občas dítě i mlasknete po zadku. Nicméně zachovejte si určitou míru soudnosti, která vás dokáže v gradaci výbuchů aspoň trošku krotit, když už cítíte, že to přeháníte. Pokud vnímám, že jsem nasraná na celý svět, nic s dítětem neřešte krom toho, že mu o svých pocitech řeknete. Nebojte se před ním otevřeně mluvit o všem, co se ve vás odehrává (samozřejmě s notnou mírou, není potřeba na dítě házet své splíny a frustrace) a naučte se OMLOUVAT za své občasné výkyvy. V mém životě je můj syn v podstatě jediný, kterému vysvětluju a omlouvám se. A vždycky si pamatujte mou radu, že do postele problémy a hádky nepatří! Vždy uzavírejte den s úsměvem a vysvětlením dění daného dne, omluvte se za to, že jste možná vystartovaly bez rozmyslu a dřív, než jste měly. Dítě ví mnohem víc, než si myslíme, stejně jako vnímá víc a rozumí více věcem, než se domníváme. Já jsem založením sangvinický choler, takže Tobiáš si se mnou zažívá to své, ale nikde jinde jsem neviděla tolik moudrosti, pochopení pro mé labilní poryvy a lásky, jako vidím v jeho očích a cítím z jeho doteků. :-) Morgana
PS: Nebuďte na sebe tak tvrdé. Jste maminky a nikdo vám nedal manuál s tím, jak se máte v té či oné situaci chovat, co máte dělat, co je dobře a co už je naopak příliš. Mateřství je vždy o zkoušení stylem pokus/omyl. A my jsme jen lidé, křehcí, citliví a taktéž tápající. Myslete na to, až budete sahat po láhvi a prolévat potoky slz, že nikdo není dokonalý. Je jen potřeba se vždy nad daným zamyslet a ponaučit, abyste příště stejnou situaci řešily jinak, mírněji a bez pozdějších výčitek
