JAK LIDÉ LEHCE SOUDÍ DRUHÉ - K ZAMYŠLENÍ
Představte si Adélu. Je to žena, která má třeba 30 let, má dlouhé blond vlasy, modré oči, pětky prsa, chlapský zadek. Je to pravá ruka ředitele společnosti Šťoural a Vrtošík, vydělává páďo měsíčně, jezdí audinou, víkendy tráví doma nad knihami nebo na chatce se svým psem Luldou. Je sama, bez partnera, bez dětí, udržuje vztah jen se svou maminkou, která je na tom zdravotně hodně zle. A teď tu máme pár dalších lidí z jejího okolí, kteří ji "znají" do různé míry. Když se jich na Adélu zeptáte, tak jedna osoba vám řekne, že je to podivínka, další osoba vám řekne, že beztak píchá se svým šéfem, páč z práce jezdí vždycky s úsměvem na líci a taky si vozí prdel v Audi, takže je snad jasný, kde by k takovýmu autu a úsměvu asi jinak přišla, žeo, Oldřich vám řekne, že je to pěkná kost s krásnýma kozama, ale ve tváři spíš smutná, Radim zase oponuje, že o takovou ženskou by si neopřel ani kolo. Vilma z trafiky upozorní, že Adéla je velmi slušně vychovaná a milá holka, která si s ní vždycky krásně popovídá, starej Doležal, kterej Adélu potkává v parku při venčení, zase řekne, že je to holka tichá, poněkud divná, která zřejmě neměla lehký dětství, její kamarádka Bláža zavzpomíná na legrácky, které s ní zažila, páč Adéla je velmi vtipná holka, Olina zas připomene, že Adéla je možná fajn, ale neuměla se nikdy pořádně oblíkat.... a tak můžu pokračovat do zblbnutí. Asi víte, kam tím mířím, že? Ano, mířím tam, že každý z těchto lidí vnímá jednoho jedince jinak, ze svého úhlu pohledu, ze svých přesvědčení, ze svých vlastních standardů či rodinných vzorců, kde se nějak žilo, hodnotilo, něčemu se věřilo, něco se nemělo rádo. Každý tento člověk navíc zná Adélu do jiné hloubky, někdo s ní prožil dětství, jiný ji potkal jen na 4 roky na střední, další pak jen omylem v supermarketu před panelovou zástavbou, ve které bydlí, jiný s ní pracuje, další pak s ní prohodí jen pár slov venku se psem. Je zvláštní, jak jsme my lidé ovšem v tomto směru zmanipulovatelní, ovlivnitelní, stádoidní, když většina z nás věří tomu, co se mu nejčastěji předkládá k víře. Mnoho lidí vás automaticky vsune do krabičky jenom proto, že většina vás vnímá jako podivína či jako zbytečně upjatého intelektuála, ovšem spadla by jim čelist, kdybyste s danou osobou zažili třeba jen týden na Sázavě. Jinému nepomůže ani ten týden, prostě všímá si u vás něčeho, co sám nemá, tak vás bude pomlouvat, ani kdybyste mu při autonehodě zachránili život. Co tím vším chci říct? Nedávejte na názory druhých, nevěřte, že se vaše vlastní maminka či tatínek nemohou nikdy v náhledu na někoho či něco mýlit. Nemyslete si, že člověka znáte jen proto, že s ním dennodenně jezdíte v šalině (tramvaji, pro Pražáky) do práce. Pokud si o někom takto budete dělat názory, budete vždycky uzavřeni ve své podvědomé kleci plné traumat a vlastních neblahých zkušeností, podle kterých soudíte druhé. Je velmi zajímavé, čeho všeho si skupinka lidí všimne ohledně jednoho daného jedince, fakt, že někdo vidí jen to dobré, druhý zase kydá hnůj a světlo daného člověka nezahlédne, ani kdyby mu zasvítil přímo do očí. Stejně tak je zajímavé poslouchat kamarády či známé, když se o někom baví, protože soudy, které říkají nahlas, jsou o nich, nikoliv o tom, koho právě rozebírají. Já mám ráda takovou tu hru, kdy jen druhé poslouchám a usmívám se, protože lidé tímto stylem o sobě prozradí úplně nejvíc. Jeden je vysmátý, i když mu povodeň vyplaví dům, druhý bude neustále nasraný na půlku zeměkoule, i když je zdravý, má práci a okruh lidí, kteří jej mají rádi. Tento text jsem napsala opět jako malé zamyšlení nad tím, jak jsme rozdílní, jak každý docházíme k závěrům odlišně, jak jsme taky rozdílně zahryznutí v tom, co nám bylo vštěpováno do hlavy či vtloukáno, abychom si to vzali za své. Já jsem si teď sama o sobě uvědomila jednu legrační věc, takže věřím, že i vám teď mnohé docvakne :-) Krásný den z hradu vám přeje Morgana
