JAK MORGANA V KARTÁCH VIDÍ SMRT, JAK SE VYROVNÁVÁ S TĚŽKÝMI OSUDY KLIENTŮ.
V jednom z dotazů, pro které jsem vám vytvořila včera příspěvek, zazněla otázka, jak je to v kartách se smrtí (zda ji říkám, či neříkám) a jak se sama zvládám či nezvládám prát s osudy druhých, do kterých se tak často dívám a které bývají velmi často hodně tragické a smutné. Takže to vezmeme popořadě :-). Mám takovou schopnost, že když někoho potkám poprvé, ihned mi před očima jedou obrazy toho, co je to za člověka, jaké jsou jeho skryté stránky, jaké jsou jeho plusy či mínusy, a také bohužel mi před očima projede rovnou číslo, které značí věk, ve kterém se danému člověku stane něco hodně zásadního či kdy zemře. Tohle je u mě snad nejsilnější a nejrychlejší věštba, která se mi v hlavě odehraje. S každým jedním člověkem. (Stejně jako u žen mi ihned naskočí, kolik dětí (jestli vůbec) bude daná dáma mít.) Je všeobecně známo, že o smrti kartářky či vědmy nesmí mluvit. Já bych tam nedávála slůvko "nesmí", protože ten zákaz tu není nikým dán ani nařízen. Jde ale o to, že správná kartářka či vědma by měla být empatická a měla by být i soudná, aby věděla, že jsou věci, o kterých se zkrátka nemluví, které se nevyslovují nahlas. Je to jistá forma diplomacie a úcty ke klientovi. Navíc žádná z nás nemá právo druhému brát naději a víru v lepší zítřky a tím spíš, pokud se jedná o smrt. Většina lidí se jí totiž bojí a domnívá se, že smrtí vše končí, byť je opak pravdou, ale to lidem nevysvětlíte. Pro ně je smrt konec a hotovo. Mám ale mezi svými klienty ty, kteří byli nemocní a věděli, že jsou jejich dny v této inkarnaci sečteny, protože tohle nemocný člověk vycítí, takže jakékoli balamucení by stejně nepadlo na úrodnou půdu. Tito lidé přicházejí či mě kontaktují proto, aby si uspořádali před smrtí ještě nějaké resty a v jejich očích vidíte či na dálku cítíte, že budou rádi, když jim čas jejich odchodu upřesním. V tomto případě neříkám žádná přesná data, jakože třináctého dubna v deset třicetosm padnete k zemi a už nevstanete, ale spíše jim dám časovou osu či vyslovím větu "do konce roku byste měl(a) všechno stihnout a všem říct, co potřebujete ještě říct", aby daný člověk pochopil, že příštího léta už se nedočká, ale zároveň nevěděl, kdy v tomto roce ten den D nastane. Ale tohle jsou velmi vzácné výjimky, které by se daly sečíst na prstech rukou, není to pravidlo. Někdy mě i Vesmír v danou chvíli pomůže tím, že mi do karet vhodí záclonku, za kterou nevidím, jen cítím a v tomto případě řeknu, že to v kartách není vidět. Je to možná trošku alibistické, ale někteří lidé nejsou pravdu schopni přijmout, byť ji cítí, takže je dobré jim nechat jen jejich pocit a nerýpat se v tom příliš. Nicméně pokud by mi někdo do objednávky napsal dotaz, kdy zemře, pak objednávku zamítnu. Druhá část dotazu zněla, jak se sama peru s tím, co v lidských příbězích čtu a vnímám. Tazatelka možná ani netuší, jak byl její dotaz aktuální, protože zrovna v posledních měsících tohle všechno v sobě řeším víc než v minulosti a v posledních dnech na podobné téma mluvím se svými přáteli víc než dost :-).Kartařina není sranda, nic, co se točí kolem lidských osudů a schopností vidět do lidí a do budoucnosti, nesmí být nikdy bráno na lehkou váhu, protože to velké plus, které tyto schopnosti přinášejí, má svůj negativní protipól, jen laici tento druhý fakt nevnímají a nepřipouštějí si jej. Není divu, laik prostě neví, není políbený, nevidí, necítí, nemá šanci tím pádem ani realně a objektivně posoudit. Vždycky jsem tvrdila a vždycky tvrdit budu, že by s kartami neměl pracovat člověk, který je duševně labilní či ofiko nemocný, který navštěvuje psychiatrii či je vnitřně tak nabitý emočníma sračkama, které by byl velmi snadno schopen vkládat do svých výkladů a tím i do psychiky klienta. Za tím si stojím a věřte mi, že je spousta kartářů či kartářek, kteří nejsou zcela v tomto směru zdraví a u kterých tím pádem bych si třeba já nikdy nenechala výklad dělat. A je jedno, zda jsou jejich jména známá, zda se objevují v televizi, zda mají kladné reference. Kartář(ka) se během výkladu totiž o vás svou energií "otírá", část její energie jde na vás a část vaší energie se nalepí na něj/ni. Tohle je věc, kterou si lidé neuvědomují. A když si vezmu, že už tak labilní člověk či psychicky nemocný jedinec otevírá příběhy dalších lidí, které nejsou mnohdy růžové, jen si tím na sebe vzájemně nabalí další sračky a psychika či srdce to u daných jedinců dříve nebo později odnese. Znám se osobně s jedním kartářem z televize, který měl a má potíže se srdcem a dost možná mu nedochází, že návratem ke kartám tyto potíže opět přijdou na přetřes. Osobně mi není vůbec sympatický, od začátku jsem kamarádce, která mě k němu přivedla, ihned po prvním setkání řekla, že tento týpek fakt ne-e, ale on nemusí zase mě, takže se ten tok pěkně vyrovnává :D. A to je jenom jeden z mnoha příkladů. Myslím si, že se kartář(ka) musí umět obrnit, aby se příliš do příběhů druhých neponořovali, aby si uměli držet odstup a čistou hlavu i úsudek, aby nenechali intuici ovlivnit slzami druhých. Znamená to vytvořit si tvrdší slupku a umět říct ne i člověku, který je svými tragédiemi či nemocemi už na pokraji svých sil. Velmi často se tito lidé totiž dostávají do role oběti a v té zůstávají, protože fňukat je snadné, byť mají stále volbu své osudy změnit. Je to možné tvrdé z mé strany, ale je to tak. Kartářka musí v prvé řadě chránit samu sebe! Vždy a za každé situace. A o tom to celé je. Ale nemyslete si, že jsem nikdy na hranici rozhodnutí se na karty vykašlat a jít jinudy nebyla. Naopak! Ty příběhy a reakce klientů na ně jsou si tak podobné, že mnohdy nudí, mnohdy unavují, jindy cítím bezmoc, protože většina lidí dělá stále stejné chyby, nevidí, co mají pod nosem a co musí být každému ihned jasné. Taktéž je problém se smířit s tím, že každý je na té své cestě jinde a že nemohu čekat, že lidé budou tam, kde jsem já. A to z vás dělá v jistém smyslu outsidera, černou ovci, nazvěte si to, jak chcete. Ale jsem člověk upřímný, takže když chci někomu říct, že je hajzl, podrazák, psychopat či fňukna, tak mu to řeknu a na rozdílné vývoje na duchovní cestě seru. A je už dlouholetým faktem, že čím víc znám lidi, čím víc vidím za jejich tváře do jejich duší, čím víc slýchám klevety, primitivní potřeby, vnímám přemrštěný konzum, cítím závislosti, lpění, dluhy, které si druzí vytvářejí a tím nemyslím jen ty finanční, tak je mi z lidí tím víc zle a na zvracení, chce se mi brečet a proto už dlouhá lééééta utíkám do samoty, do izolace, nevyhledávám bary a místa s větším seskupením lidí. A to nemluvím o těch, co si hrají na šťastné a usměvavé či sluníčkáře, fanaticky zblblé pánbíčkáře, vnitřně utrápené vegany a jiné specifické skupiny agresivních jedinců, kterých jsou mrtě zejména tam, kde byste je čekali nejméně. Ale jdu dál, mám stále nepřebernou sílu setrvat a vést druhé k poznání, nasírat je, vytáčet, nastavovat jim zrcadlo, aby pochopili. A oni jednou pochopí, jednou přijde ta poslední facka přes hubu s "aha" momentem :-). Vím to. Morgana
