SAMOTA
Znám spoustu lidí, kteří si pod pojmem samota představí neskutečnou trýzeň, stav, kdy jsou bez druhých lidí, bez rozruchu, bez společenského dění, bez jasných aktivit je pro ně zkrátka něco nepředstavitelného. Většinou jsou to lidé, kteří žijí na max, mají neustálou potřebu pohybu, cestování, společenských tlachů, interakcí s kamarády, známými nebo jen tak kolemjdoucími či lidmi, kteří zrovna sedí v kavárně u vedlejšího pidi stolku. Víkend bez návštěvy baru, diskotéky či jiného podobně laděného podniku je pro ně téměř nemyslitelný, odpoledne či večery v týdnu bez kávičky, vínka či jiného moku s jakoukoli osobou, která se řadí stále mezi živé a která je bude alespoň poslouchat a přikyvovat jim na jejich monolog, je pro ně jasná věc. Léto sestává minimálně z jedné dovolené u moře, zima na horách, ve sportech se většinou taktéž dobře orientují a i když v nich nevynikají, minimálně jednou je spolu s dalšími x atrakcemi najdete odškrtnuté na jejich pomyslném životním seznamu všeho, co chtějí stihnout. Myslím, že nemusím popisovat dál a každý z vás už jasně ví, o kterých typech lidí mluvím. Začala jsem tímto popisem svůj dnešní sloh úmyslně, protože chci psát o samotě, o její důležitosti, o tom, že není potřeba ji za každou cenu hanit či brát jako handikep, jelikož ona sama o sobě hraje v našich životech nezastupitelnou roli. Tu skupinu lidí, kterou jsem výše popsala, zcela beru se vším, co k ní patří. Ono ne nadarmo se říká, že kdo jede na max, také se dřív unaví a pak odpadne. Je to jako auto, které používáte denně na tisíce kilometrů, to bude zákonitě potřebovat taky dříve servis a pak rychlý prodej, než se rozsype celé. Já tento typ lidí beru, přijímám, ale nijak zvlášť nevyhledávám. Bývají to totiž lidé, kteří se neumí zabavit sami sebou, jsou nuceni k neustálému pohybu, který mě v určitém smyslu někdy až znervózňuje, jsou závislí na existenci, přítomnosti a reakcích druhých, a to je špatně. Většinou se neumí zastavit, chtějí do hodiny vecpat až moc odlišných činností, mnohdy nečtou, neumí jen tak v klidu a tichu sedět a rozjímat. Ano, domnívám se, že je to jistá forma nevyzrálosti duše, ale tím zase kopnu do vosího hnízda, nicméně vypozorovala jsem, že lidé toužící po ustavičné zábavě a společnosti jsou jak pubescenti, kteří se ještě nenašli. To myslím v dobrém, kdyby se snad někdo chtěl ozvat, že ne všichni musí být peciválové :D Jde o to, že pokud člověk neumí být o samotě sám se sebou, neumí sám ze sebe čerpat, musí být neustále v centru nějakého (mnohdy i bídného) dění, pak to odráží něco v něm, co je bohužel špatně. Samota (třeba jen ta občasná) je totiž neuvěřitelně fajn věc. Poskytne vám ticho a klid pro vlastní rozjímání, pro bilancování, analyzování všeho, co se vám stalo v minulých dnech. Nabídne vám možnost uvědomit si, čím vším jste si prošli, co vám to přineslo, co vám to vzalo, kam vás to posunulo. Máte čas a chvíli na to, abyste si srovnali své myšlenky, svá vyřčená slova, abyste přijali to, co se vám zapletlo do cesty a mohli si zpětně uvědomit skrytá poselství, jež se k vám měla dostat. Je to jediná plodná varianta meditace, kdy se vnímáte ve své celistvosti, kdy si uvědomujete své fyzické tělo, tlukot svého srdce, emoce, které ve vás dřímou, pocity, které jste si třeba za chodu ani neuvědomovali. Je to čas pro vnitřní smích či naopak pláč, čas, kdy můžete nahlas ze sebe vyřvat to, co nepatří jiným uším. Čas ke zpracování vlnobití, které se ve vás odehrává a u kterého nepotřebujete žádné jiné diváky, než jste jen vy sami. Každý potřebuje jiné množství samoty, každý má v sobě jiné nároky na prostor věnovaný čistě a jen sobě samému. Někdo vyjde do lesa, jiný se zase posadí do ratanového křesílka na bakoně či na lavičku pod jabloň na zahradě. Další se zavře do komory mezi zavařeniny či sedne na studenou podlahu doma na toaletě, kde mluví ke štětce. Další pak obleče cyklistický dresík a vyrazí na kole do polí, jiný čapne svého psa a s vodítkem pobíhá v dešti v městských ulicích. Je jedno, kde je vám vaše samota milá, je ale dobře si uvědomit, že tyto chvíle by měly patřit jen vám, nikomu jinému, a že jsou sakra důležité pro spoustu uvědomění si, která v danou chvíli nemohou být narušována nikým druhým a už vůbec ne davem. Nešiďte se proto o tyto chvilky! Já sama když nejsem se synem, tak mě v ulicích potkáte se slunečními brýlemi a sluchátky v uších, ve kterých mi duní trance music. Dokáže mě to dostat z jakéhokoli místa, kde se zrovna nacházím, v setině vteřiny jinam, kde není nikdo, kde nikoho nevnímám, nezdravím, nedívám se, zmizím si ve svém světě a je mi jedno, jak to kdo bere. Je to moje chvíle pro sebe samou, do které nikoho nevpouštím. Dost se to podobá duši, která opustí své tělo, jelikož vnímám své fyzično v prostoru, ale nejsem v něm, jestli mi rozumíte. Taky jsem zjistila, a to už velmi dávno, že mi vadí větší seskupení lidské energie a pohybu, ustavičné potřeby něco řešit, někam směřovat, běžet, jet, s někým se bavit, tlachat o blbostech, plnit, stíhat, valit... Proto si velmi cením i chvilek doma nad kávou, někde v přírodě či s jedním či dvěma přáteli, se kterými si zrovna povídám nad šálkem kávy či dvoudeckem červeného. Takže pokud se v tomto psaní najdete a doteď jste si mysleli, že jste divní, že se izolujete od společnosti, že jste prostě jak vyvrhelové, kteří si neumí užít vše, co život přináší, pak vězte, že nejste, že jste právě naopak pochopili samotnou podstatu bytí a vědomí sebe sama. Morgana
