CO ŘEŠÍŠ? PROSTĚ HO NECHEJ VYBREČET A JE TO!
Pana Hermana uznávám jako málokoho. A protože chování některých maminek taky nechápu, vkládám sem jeho text k zamyšlení :-)
CO ŘEŠÍŠ? PROSTĚ HO NECHEJ VYBREČET A JE TO!
Šel jsem včera odpoledne domů s nákupem a najednou slyším zdálky pláč. Tak padesát osmdesát metrů ode mě? Asi tak. A jak se blížím ke křižovatce, tak to sílí a sílí. Rozhlížím se a nikoho nevidím. Odkud to proboha jde? Už to nebyl pláč, ale zoufalý křik. K zalknutí. Podívám se a zprava přichází klidným krokem rodina. On sympaťák. Ona krásná. Hezky oblečení. Sladění. Ona před sebou kočárek a v něm drobka, co bojuje o život. A dvě další děti, kluk a holčička něco kolem pěti, šesti. Jsem od nich už docela kousek. Mrknu z dálky do kočárku a vidím tříměsíční mimino. Brečí tak silně, že jsem snad ještě nic podobného neslyšel. Strašné. To, co mě ale zaskočilo byl zdánlivý klid celé rodiny. Oni prostě v klidu šli. Pak se maminka na chvilku zastavila, naklonila do kočárku a řekla neutrálním hlasem: ale no tak. A pak zase jeli dál.
Vstoupil jsem jim do cesty, pozdravil, odložil nákup na zem a začal vysvětlovat, že se na svět rodíme nepřipravení. ŽE SE PRVNÍ ROK ŽIVOTA VLASTNĚ JEN DOVYVÍJÍME NA TĚLE MÁMY. Víte to? Překvapeně na mě zírali. Pokračoval jsem: to nejdůležitější, co hledáme, je přece důvěra a bezpečí. A tím hlavním zdrojem bezpečí je máma. A do tří let jsme křehcí a zranitelní tak jako už nikdy později v životě. A BEZBRANNÍ. Mohla byste si to malé vzít k sobě? Vzala. Kočárek je přece jenom na občas, JE TO JEN TECHNICKÁ POMŮCKA PROBOHA. Nejlépe je přece dětem u mámy na těle. Nebo u táty. Životem ve městě ztrácíme přirozené instinkty. Je přece blbost naklánět se k malému dítěti do kočárku a něco mu vysvětlovat, že? A pak ho zase nechat opuštěné. Nerozumí slovům!! Potřebuje ukonejšit. Dotek a vůni. Procházka přece není transport do Terezína.
Malé se pomalu uklidnilo, ze zoufalého pláče přešlo ve vzlykot a pak jenom v usilovné dýchání. Maminka pochopila, usmáli jsme se na sebe, s tátou jsme si chlapsky podali ruce a oni pomalu odešli směrem k metru. Za čtyři minuty bylo po všem.
Vstoupil jsem jim do cesty, pozdravil, odložil nákup na zem a začal vysvětlovat, že se na svět rodíme nepřipravení. ŽE SE PRVNÍ ROK ŽIVOTA VLASTNĚ JEN DOVYVÍJÍME NA TĚLE MÁMY. Víte to? Překvapeně na mě zírali. Pokračoval jsem: to nejdůležitější, co hledáme, je přece důvěra a bezpečí. A tím hlavním zdrojem bezpečí je máma. A do tří let jsme křehcí a zranitelní tak jako už nikdy později v životě. A BEZBRANNÍ. Mohla byste si to malé vzít k sobě? Vzala. Kočárek je přece jenom na občas, JE TO JEN TECHNICKÁ POMŮCKA PROBOHA. Nejlépe je přece dětem u mámy na těle. Nebo u táty. Životem ve městě ztrácíme přirozené instinkty. Je přece blbost naklánět se k malému dítěti do kočárku a něco mu vysvětlovat, že? A pak ho zase nechat opuštěné. Nerozumí slovům!! Potřebuje ukonejšit. Dotek a vůni. Procházka přece není transport do Terezína.
Malé se pomalu uklidnilo, ze zoufalého pláče přešlo ve vzlykot a pak jenom v usilovné dýchání. Maminka pochopila, usmáli jsme se na sebe, s tátou jsme si chlapsky podali ruce a oni pomalu odešli směrem k metru. Za čtyři minuty bylo po všem.
Tak nic takového se nestalo. Bylo to jinak.
Ve skutečnosti jsem přišel na křižovatku, kde se ta máma opravdu na chvilenku naklonila nad kočárek. A opravdu řekla neutrálním hlasem „ale no tak“. Ale já jsem neudělal nic. Zamrznul jsem. Zůstal jsem tam stát. Chtěl jsem nějak tomu malému pomoct, ale prováhal jsem to. Někdy jsem málo pohotový. Ale co. Každý má přece právo dělat si, co chce. Ani je neznám. Kdo ví, proč to malé vlastně brečelo? Oni jsou jeho rodiče. Nejsem žádný spasitel… další a podobné kecy mi běžely hlavou. A oni odcházeli, to malé dál bojovalo o život, za mnou za chvilku zaklaply domovní dveře a najednou byl klid. Konečně ticho.
Pořád se mi to ale vrací.
Nejvíce dva obrazy: ten malý a zoufale křičící drobek. To tělíčko v křeči. Ta bezmoc. Strach, že mi nikdo nepomůže. Kristepane! A pak jeho šestiletá sestra. Podívali jsme se na sebe. Byl to mžik. Možná jsem měl něco udělat kvůli ní. Aby to jednou nezopakovala.
Štve mě, jak jsem někdy naivní. Myslel jsem si, že už dávno neplatí ty staré a pitomé babské rady jako „však ho nechej, ať se vybrečí, aspoň bude mít silné plíce!“. Nebo „nesmíš si ho rozmazlit!!“. Nebo „my jsme vás taky nechali a nic se vám nestalo!!“.
TAK STALO!!!!!
Mámy: když jsem malý a bezbranný, tak čekám, že se o mě někdo postará. Že mě zabalí do něhy a že mě utěší. A když se to z nějakých prapodivných důvodů nestane, tak první, co mě napadne je to, že je něco se mnou špatně. Že za to můžu já. Že nejsem v pořádku. Protože kdybych v pořádku byl, moje máma by byla u mě a utěšila by mě. Říká se tomu „první špatný jsem já“. A když se vám něco podobného děje opakovaně, tak vám to prosákne celým tělem. Je to vtisk na celý život. A hrozně špatně se s tím potom žije.
Takže se moc se přimlouvám za ty malé drobky. Nenechávejte je prosím vyplakat do bezvědomí. Nemějte strach, že je rozmazlíte. Malé dítě se první rok opravdu jen dovývíjí na těle mámy. A kočárek je jenom takové vozítko na OBČAS.
TAK STALO!!!!!
Mámy: když jsem malý a bezbranný, tak čekám, že se o mě někdo postará. Že mě zabalí do něhy a že mě utěší. A když se to z nějakých prapodivných důvodů nestane, tak první, co mě napadne je to, že je něco se mnou špatně. Že za to můžu já. Že nejsem v pořádku. Protože kdybych v pořádku byl, moje máma by byla u mě a utěšila by mě. Říká se tomu „první špatný jsem já“. A když se vám něco podobného děje opakovaně, tak vám to prosákne celým tělem. Je to vtisk na celý život. A hrozně špatně se s tím potom žije.
Takže se moc se přimlouvám za ty malé drobky. Nenechávejte je prosím vyplakat do bezvědomí. Nemějte strach, že je rozmazlíte. Malé dítě se první rok opravdu jen dovývíjí na těle mámy. A kočárek je jenom takové vozítko na OBČAS.
(Marek Herman)
