POTÍŽE S OTĚHOTNĚNÍM, TĚŽKÉ PORODY, UMĚLÉ OPLODNĚNÍ

Velmi často se mě ptáte na téma umělého oplodnění, těžkých porodů či vůbec potíží s otěhotněním a já tohle téma oddalovala, protože se mi do něj fakt moc nechtělo. Ne že by tomu dneska bylo jinak, ale nějak mi tato témata od rána lezou do hlavy, takže k nim zřejmě mám něco už napsat. Toto téma je velmi, velmi obsáhlé, jsem si jista, že do něj nezařadím vše, co by zařazeno mělo být. Taktéž jsem si vědoma citlivosti, která s tím souvisí a je mi naprosto jasné, že se ozvou ty z vás, které se v textu najdou a budou protestovat, že tak to není, že je to hloupost a podobně. Budou to typické reakce vyvolané šokem či nepřijetím faktu, která ale vaše nepřijetí nepotřebují. Kdo se bude chtít zamyslet, ten se zamyslí. Kdo bude protestovat, stejně postupem času bude muset připustit, že dané v textu je bohužel pravdivé. Vycházím ze zkušeností, které jsem nacítila u žen a vypozorovala i z jejich partnerských či rodinných vzorců. Všeobecně platí, že žena, která nemůže z nějakého důvodu otěhotnět a s lékaři vyloučila zdravotní komplikace či psychické bloky v sobě, je s nesprávným partnerem. Duše dítěte zkrátka ví, kdo budou jeho budoucí rodiče a pokud se Olga stále rochní ve vztahu s Drahošem, přičemž otěhotnět může jen s Ludvou, pak dítě nepřijde. Velmi často se i stává, že žena otěhotní a opakovaně potratí. Je to prosté: buď sama není připravena na roli matky, nepřijala ji, podvědomě se jí bojí, domnívá se, že ji citově, komfortně ani finančně nezvládne, anebo dítě nechce daného partnera za svého otce. Taktéž se může jednat o to, že duše si přišla odžít právě jen tuhle etapu (etapu početí a odchodu skrze potrat), anebo se sama vzdala či zalekla úkolu, který ji zde čekal, ale o tom zase jindy. V souvislosti s otěhotněním ještě zmíním, že ženy, které si dlouhodobě přejí dítě a nedaří se, velmi často trpí na myomy, což jsou vlastně taková "nezrealizovaná těhotenství". Ženy, které se nepřijaly a které nežijí s vhodným partnerem (a ten nemusí být vhodný i jinak, např. je to tyran, sobec, nevěrník), velmi často trpí na cysty a výtoky všeho druhu. Je to ženin vnitřní pláč. Děloha = bezpečí, je to místo, kde se usazuje plod a ten se neusadí tam, kde se nebude cítit bezpečně. I když se přece jenom zadaří, může se zdát, že těhotenství nebude bez problémů, že bude velmi komplikované, že jej žena nebude snášet dobře a nakonec to vyústí v porodní komplikace všeho druhu. Opět to souvisí s tím, že dítě není připraveno přijít na svět (císař je velmi zásadní a špatný krok) a nechce se mu do života či toho, co vidí, že se porodem blíží (většinou se tak rodí děti zadečkem, které zkrátka ukazují světu předem prdel, aby tak vyjádřily, co si o světu a lidech v něm myslí). Celkově jakékoli zásahy jako vyvolání porodu, tišící prostředky při porodu, císařský řez a podobně jsou špatně a já nebudu šťourat v tomto tématu víc, protože tím stejně zvednu ze židle mnohé z vás. Všeobecně lze říct, že ženy by měly více pracovat na své psychice a nezpracovaných traumatech, aby se pak těmto zákrokům vyhnuly, ale to si ne každá chce připustit a už vůbec málokterá se dopracuje k tomu, že na sobě začne makat. Ono fňukání je přece snadnější. Není náhodou, že děti, které přicházejí na svět skrze CS, jsou plačtivější, neklidné a v životě pak čelí mnohým strachům a šokovým situacím. Maminky s těžkým porodem mají vnitřní strach z role matky, podceňují se, bojí se samotného potomka, nemají v sobě jistoty, které mohou ale pramenit z rodinných vzorců či rodinné karmy. Pokud se porod vyvolává, je to pro plod šok: není připravené přijít, samo si nerozhodlo narozdíl od přirozeného porodu, že chce ven, proto si v sobě vypěstuje postoj "vy jste mě přinutili, vy jste na mě presovali, abych udělalo to či ono", z čehož u nich velmi často vzniká takový ten ufńukaný postoj "já jsem oběť", "za všechno může svět a lidé kolem mě, nikoliv já sám/sama". Pokud má navíc dítě při porodu kolem krku omotanou pupeční šňůru, jde o jistou formu dušení, držení někoho za krk a neumožnění mu nadechnout se, takže stejně jako u astmatiků, kterým někdo často v dětství či mládí nedovolil volnost a volné nadechnutí, tak i u těchto dětí se toto přidušení projeví v tom, jak se budou vnímat a do jakých vztahů pak budou sklouzávat. Celkově se k tomuto tématu dá říct mnohé. Já vždy říkám, že nejdůležitější, co může žena udělat, je, že se hodí do pohody, uvědomí si sebe samu, uvědomí si svou hodnotu. Když se dostane do bodu, že ji nic netrápí, nemá v sobě komplexy, není citově ani finančně závislá na svém muži, zkrátka ví, kdo je a proč je tady, je si vědoma své sexuality a ženství, pak nebude mít potíže s otěhotněním, s těhotenstvím, ani se samotným porodem a tím spíše ne s rolí maminky. Sama jsem otěhotněla dá se říct ihned, těhotenství jsem si užívala (až na poslední měsíc, kdy už byl pohyb s tělem opravdu velmi složitý), na porod jsem se těšila, celých 21 hodin kontrakcí jsem zvládla bez asistence (věřila jsem sama sobě a Tobiáškovi uvnitř a rady porodní asistentky jsem zdárně přehlížela, porodníka jsem dokonce nohou vyfackovala) a bez tišících prostředků a na Tobíkovi je to sakra znát: usměvavej, bystrej, manuelně extrémně šikovnej a inteligentní kluk, který ve svých dvou letech strčí do kapsy kdejaké čtyřleté dítě. Takže asi tolik, víc po mně o tomto tématu nechtějte. :-):) Všem maminkám i tatínkům třikrát zdar! Já si jdu uvařit kávec. Morgana