ODPOVÍDÁNÍ NA EMAILY, NÁROČNOST MORGANINY PRÁCE

Dennodenně mám v mailu minimálně jeden dotaz, který vlastně ani není dotazem, jen máte potřebu mi sdělit něco, co vám leží na srdci, co vás trápí, popsat pocity, které zažíváte po zrovna prožité tragédii doma, po rozchodu s partnerem či po odhalení manželovy nevěry... Dříve jsem se snažila na všechny alespoň krátkou větou odpovědět, ale to byly jiné doby. Dneska nejen s příchodem mateřství, ale i s jistým růstem a změnou v sobě samé, jsem došla k pozvolnému závěru, že není v mých silách, abych vyslechla všechny, abych pohladila všechny, abych spasila či zachránila svět. Nejde to. Je to stejné jako s kartami. Když má člověk pět či deset klientů, kteří se na něj pravidelně obracejí, pak je velmi snadné se jim věnovat naplno, vkládat svou energii do nich za pugét růží či tabulku čokolády. Nicméně když se toto číslo zmnohonásobí, velmi rychle vás to přinutí nastavit si hranice, abyste alespoň částečně chránili jak sebe, tak svou energii a čas. I já byla donucena sehnat si člověka na to, aby mi založil a vedl webovky, dalšího pak na blokování vysíračů na stránce a rozřazování emailů ve schránce, protože jinak bych musela alespoň jednu z aktivit omezit a to by nejspíš bylo mé četné psaní zde na fejsbuku a koneckonců i charitativní pidisnahy o zlepšení světa. Tato slova píšu i proto, abyste mi neměli za zlé, že na dané emaily nereaguju. Cesta, na kterou jsem se vydala, není snadná, jak si mohou laikové myslet. Je vlastně spíš tvrdá, vyžaduje dost sebedisciplíny, trpělivosti, obrovský nadhled a sílu ducha, protože vnímat lidské příběhy, napojovat se na dané osoby, řešit jejich boje a přitom se nezhroutit, je psychicky velmi náročné. Bývaly doby, kdy jsem se snažila své postoje alespoň občas vysvětlit, kdy jsem měla potřebu lidi jistým způsobem přesvědčit o tom, aby chápali, proč dělám, co dělám a proč to dělám tak, jak to dělám. Za poslední dva roky jsem ušla ale obrovský kus cesty a mé přesvědčení, že zkušenost nelze přenést na druhého člověka, že dokud si někdo neobuje vaše vlastní boty a neprojde se v nich alespoň pár metrů, nepochopí, se ještě více posílila a utvrdila. Proto už pár let nevysvětluju, nechávám každého, ať si myslí či říká, co chce. A budu přitvrzovat, protože v oboru, ve kterém se pohybuju, nelze dělat kompromisy, nelze ustupovat, nelze hazardovat. Na této cestě je kartářka/vědma/terapeutka (nazvěte si to, jak chcete) vždy sama a na ní zejména pocítíte jistý druh izolace a samoty, která nikdy nevymizí. Čtu strašnou spoustu příběhů, radím velkému množství lidí a pohybuju se na velmi citlivé půdě, která je na každém druhém centimetru zakončena příkrým svahem, takže kličkovat na ní si vyžaduje fakt extra charakter, pozornost a vědomí. Chci toho zvládnout za tuto inkarnaci ještě opravdu hodně, takže už nyní začínám šetřit síly a nastavovat mantinely, ze kterých už nikdy neuhnu. A já když řeknu nikdy, pak si můžete být jisti, že to znamená nikdy. A projevuje se to i v mém reálném žití, kdy jsem udělala sakra kvalitní čistku v lidech, kteří mě nijakým způsobem neobohacovali, nic mi nedávali, nikam mě neposouvali a ze stejných důvodů nedávám šanci ani nově příchozím v mém životě. Ale: s vámi se budu snažit vám dávat šanci alespoň čas od času právě možností ptát se mě, na co hledáte otázky a nikde nenalézáte odpovědi. Ovšem jsem jenom člověk, jehož den má taktéž pouze 24 hodin, tudíž když se na někoho z nějakého důvodu nedostane, když mi napíšete do mailu a já neodpovím, když mě požádáte o pomoc se sdílením různých projektů či volání o pomoc atd. a já jej na své stránce neodprezentuju, neberte si to nijak osobně. Nechodím do práce od - do, nevypracuju denně tři smlouvy a po zbytek času nemám volno. Jsem jistým způsobem nasazena do činu 24/7, věnuju se činnosti, která je neuchopitelná, vědecky nepodložená, mnohdy bez hmatatelných důkazů, je to aktivita, kterou nedosadíte do vzorečků, tabulek ani různých procentuelních koláčů. Neřídí mě místní politika, systém ani rozumová část lidského myšlení, nejsem pod nikým, ani nad nikým, nepoužívám běžné pracovní pomůcky, necítím jako vy, nevidím jako vy, neslyším jako vy, nevedu vlastně ani běžné žití a bytí. A tohle všechno dohromady spolu s dalšími pro laiky nevysvětlitelnými fakty mě "nutí" chovat se a konat tak, jak se chovám a konám. Všechno má svůj důvod a možná někteří z vás jej pochopí alespoň s odstupem času při zpětném pohledu. Nicméně i tak platí: jsem ráda, že tu jste, vážím si vás, vnímám vás (VÍC, NEŽ SI MYSLÍTE), ale pokud budu chtít něco změnit, pokud budu chtít v tomto ohledu něco zredukovat či naopak posílit, bude to vždy zase a znovu jen na mém vlastním rozhodnutí a tom, co mi ten nahoře sešle prostřednictvím svého kanálu. Snad je to alespoň trošku srozumitelné, magií políbení lidé jistě chápou ;-);) Krásnou noc vám všem, právě odbíjí 23 hodina. Morgana