RODIČE VS. DĚTI

Nevím, do jaké míry se budu moct rozepsat na téma, které vás taky zajímalo, protože je samo o sobě velmi obsáhlé a příkladů, které by si zasloužilo, jsou mraky, páč netuším, kdy se mi vrátí synek z hlídání, ale alespoň nějak toto téma nakousnu a vy sami ve svých soukromích u počítače si pak určitě s lehkostí dosadíte do příkladných situací přesně to, co jste sami prožili či prožíváte. Tématem je věčný konflikt mezi rodiči a dětmi, matkami a dcerami, otci a synátory, generacemi napříč celou historií. Já se ale budu soustředit na vztahy a konflikty všeobecně a to na ty, které se odehrávají mezi dětmi třiceti a více letými a jejich rodiči, potažmo rodiče našich rodičů. Pokud se vám nepodaří narodit se matce a otci, kteří byli v minulé inkarnaci vašimi přáteli a tím pádem v současné inkarnaci nemáte s nimi kvalitní a kamarádský vztah, pak jste se narodili rodičům, kteří vás budou něčím srát, něčím zvedat ze židle, se kterými bude váznout komunikace, bude docházet k četným nepochopením... koneckonců dosaďte si do daného souvětí cokoliv, co sami zažíváte. Není pravda, že své rodiče a děti jsme si nezasloužili, je pravda, že si je vybíráme a stejně jako my se učíme od svých potomků, tak i rodičové se učí od nás. Nyní jsme v období, ve kterém děti obzvláště razantně ukazují svým rodičům, učitelům, ale nakonec i společnosti samotné, jak blbým směrem jsme se celou dobu vydávali, kašlou na pravidla, boří mýty, jdou si za svým a byť si při tom někteří hojně natlučou budku, přinášejí změny a inovace, nad kterými se budeme muset začít zamýšlet a které povedou (v některých případech se tak už děje) k naprosto radikálním změnám v systému a náhledu na život i svět jako takový. Ale zpět ke generaci, jejichž rodičové se narodili těsně po válce či v padesátých potažmo šedesátých letech. Tohle je generace, která je dost ukřivděná, žije ve strachu z nedostatku, žije v představě, že se musí šetřit, že se musí peníze zasloužit, že bubáci a zloději se mohou objevit za každým druhým rohem... Je potřeba si uvědomit, v jaké době se narodili naši prarodiče, byly to časy války, nedostatku, věčného strachu, dření a neustálého otáčení se, aby bylo co do huby. V těchto vzorcích, které se do prarodičů otiskly, pak byli vychováváni naši rodičové a není proto překvapením, že se snaží v těchto vzorcích a strachu udržet i nás. Oni za to nemohou, sami takto byli vychování, samotným tohle bylo vštěpováno. Já sama zcela chápu staré lidi, kteří jsou naučeni vstávat ve čtyři ráno, ač nemusejí, syslit mouku, cukr a toaletní papír, ačkoliv doma už všeho mají po padesáti kilogramech. Zcela chápu a nebojuju s tím, když mi vlastní babička řekne, co bych neměla dělat, jak bych se neměla chovat, co není vhodné. Naprosto rozumím tomu, když z vyprávění sedmdesátileté ženy vzejde hlavní poselství, které zní "velmi mi záleží na tom, co tomu řeknou druzí", když ženy žijí v představě, že jsou podřízeny mužům, že si lásku musí zasloužit, že nemají nárok na volný čas a své vlastní záliby... Nebojuju s faktem, že některé se dobrovolně utápějí ve starostech o rodinu či v životě s násilníkem či alkoholikem. Naprosto respektuji hlášky typu "takto se to nedělá, to musíš takto", nespi do dvanácti, je potřeba udělat to či ono, je sobota, je nutné uklidit, je neděle, je nutné upéct husu a bublaninu z čerstvě natrhaných třešní.. Takto se polévka nemíchá, takto se svíčková nezjemňuje, dítě má umět v roce a půl chodit na nočník, každý muž musí být silný a neprojevit city nebo nedejbože pláč, pole musí být zorané a dýně zasazené na svatého Marka... poznáváte to? Přidejte si svoje vlastní hlášky odposlouchané od rodičů, kterými vás častovali od kolébky. A neřešte, proč tomu tak je. Otisk vzorců je ve vašich rodičích tak silný, jak byl silný v jejich rodičích. Vše má svou energii a těžko se jí zbavíte mávnutím kouzelného proutku. Tyto vzorce jsou základem rodové karmy, která je sakra těžká k odstranění. Vy můžete udělat jediné, abyste nad ní vyhráli: NECHOVAT SE STEJNĚ JAKO VAŠI RODIČE. Nedělat dětem to, co dělali rodiče vám, nevnucovat jim vlastní postoje jako jediné správné, nepeskovat je za každý odlišný názor či postoj, který projeví, nenutit jim vaše vlastní strachy a obavy, neotiskovat do nich vaše vlastní nezpracovaná traumata. Já vím, je to těžké, ale poradím vám svůj vlastní postoj: vyslechnu a opět propustím. Nevstupuju do boje s matkou, která se chce hádat, neargumentuju s otcem, který byl naučen tomu či onomu, nepodsouvám sousedce, že se mýlí, neposlouchám hlas společnosti v tom, co mám dělat, co naopak nesmím dělat, co si mohu či nemohu dovolit, co se ode mne očekává. Žiju a nechávám žít, nevpouštím do sebe postoje a emoce druhých, nechávám každého v jeho vlastním boji, který mnohdy ani nejde vyhrát. Jejich duše si zvolila takto žít, jejich duše si zvolila mít limity a restrikce všeho druhu, jejich duše věří svému příběhu a "realitě" v něm, tak proč jí to brát? Proč? Morgana