ODPUŠTĚNÍ
Opakovaně se tady v komentářích setkávám s přesvědčením, že zcela odpustit a zapomenout na bolest způsobenou druhým člověkem nelze. Už jsem si od vás přečetla či vyslechla spouuuuuustu příběhů, dokonce jsem předevčírem kamarádce při kávičce říkala, že ty vzorce příběhů jsou tak podobné, že se dají lehce vytřídit do pár škatulek, ve kterých se dříve nebo později každý jeden z nás ocitne, takže vím, jak se většina z vás cítí či zachová v té či oné situaci. Na internetu kolují hodně dokola rady typu "odpusť sám sobě a všem zúčastněným, aby ses posunul" a svádím s vámi většinou diskuzi o tom, zda je takového odpuštění vůbec někdo skutečně schopen. Já věřím a z vlastní zkušenosti vím, že je. Celý život je vlastně sestavou lekcí, ze kterých vyskakují zkušenosti a lišíme se pouze tím, jak na takové lekce pohlížíme, jak s námi dokáží zacloumat (respektive jak my jim dovolíme, aby s námi zacloumaly) a jak se pak z nich dokážeme otřepat a ponaučit. Velmi často řešíte komplikované vztahy s nejbližšími: urazí vás kolega, zradí vás vlastní rodič, ukřivdí či zraní vás partner či partnerka, vedle kterých jste mnohdy žili třeba řádku let. Pokud budete na takovou skutečnost reagovat jako lidé, kteří jsou zmítáni emocemi, pak si v sobě uložíte negativní postoje, které můžete přiživovat vzpomínkami, anebo je potlačíte do podvědomí s tím, že vás už nezajímají, nicméně ony stejně vaše další názory a kroky ovlivňují podprahově, jelikož potlačení neznamená vyléčení. Pak jsou tu ti z nás, už se nějakou dobu mezi ně řadím úspěšně i já, kteří sice dokáží reagovat emočně, umí vybuchnout, umí zařvat, umí se nasrat jak sto ďáblů, umí se vybrečet, ale pak s danou emocí odplaví vše ze sebe a někdy ihned, někdy až po pár dnech zjistí, že s nimi vzpomínka na daný zážitek či osobu nic nedělá, že je zcela pryč a že vnitřně cítíte lehkost (tento pocit se totiž nedá jinak popsat) a vděk, že to přišlo a že vás to posunulo. Tohle jsou doslova hmatatelné pocity, kdo zažil, ví, kdo teprve zažije, pak plně pochopí, o čem to tu pořád blábolím :D Dám vám radu. Jak jsem již několikrát psala, i když není snadné pro běžného člověka si to připustit, pak stejně platí, že každý jeden z nás, každá duše jinými slovy, je tu sama za sebe. Ano, je součástí nějakých rodinných vazeb, ano, je součástí nějakým partnerských vztahů, ale stále platí, že je tu pro své vlastní ponaučení, proto, aby sama dávala lekce a na tom, komu ji dáte a od koho ji přijímáte, NEZÁLEŽÍ. Rozuměj je jedno, zda vás podrazí kámoš ze základky, milenka Karla nebo vlastní otec. Tohle jsou jen předchozí úmluvy duší, které si před inkarnací domluvily (a částečně jim to bylo karmickou radou poupraveno), ty budeš hrát v následující inkarnaci mou matku, já budu tvou dcerou a prožijeme si skutečnost, kdy ty mě budeš podrážet nohy, spát s mými partnery a vinit mě ze všeho, co se ti bude v životě odehrávat. Na tom se shodnete a valíte směr Země. Chápete? Vy jste si tam nahoře v Astrálu rovny, prostě dvě duše udělaly úmluvu. To, že zde na Zemi odlišujeme důležitost matky a otce od důležitosti například tety Boženy a souseda Karla, je náš zemský postoj, který nám byl vštěpen výchovou a tím, co jsme odkoukali z okolí, když jsme vyrůstali. Je to stejné jako výchovné vzorce toho, co se smí a nesmí. Co říkali rodiče, tomu my doposud věříme. Kdo je dál, ten už ví, že ne všechno, co nám bylo vštěpováno do hlav ze stran maminky a tatínka, je správné, že se i oni mýlili a dost možná se mýlí v jistých směrech doposud i ve svém pokročilejším věku. Takže až vám někdo ublíží, vzpomeňte si na tyto řádky, uvědomte si, že důležitou roli v tom všem, co se vám děje, hraje karma a tím pádem to, co jste VY SAMI V MINULÝCH ŽIVOTECH TÉ STEJNÉ OSOBĚ UDĚLALI. Teď jste si jen vyměnili role a trpíte tak, jak ona osoba trpěla v minulosti. Odpustit lze, toto uvědomění vám v tom jenom pomůže, ale důležitou roli hraje ego, které uvnitř vás stále dokola hlásá "no ses zbláznila? tak on tě okrade/zmlátí, ona tě pomlouvá/lže ti za zády/kuje pikle a ty to necháš jen tak být?" A tady stejně jako ve všem ostatním je potřeba právě hlas ega přestat poslouchat, až se naučíte jej ignorovat zcela a on sám od sebe utichne jednoho dne napořád. Nemusíte si to nazývat odpuštěním, protože možná tohle slovo ve vás vyvolává jiné pocity, než které nakonec přijdou. Ale je potřeba všechny křivdy, traumata, boly, pocity oběti, svádění viny na druhé, ufňukanost, upírství a ostatní věci ze sebe dostat pryč a to, že jste se z toho dostali, poznáte tak, že ve vás vzpomínka na danou osobu či zkušenost vnitřně nevyvolá vůbec žádnou emoci, je tam stále klid, vy se usmíváte a cítíte vnitřní vděk za vše, co máte. Já si třeba při zpětném pohledu na všechny lidi, kteří mi prošli životem, uvědomuju, jak jsem strašně ráda, že nejsem v jejich kůži a jak moc jsem vděčná za lekce, které mi předali, protože z nich těžím dodnes a v podstatě mi to i z větší části dává témata, kterými hltím tuto stránku, a možnost radit druhým nejen nad kartami, ale jen tak v soukromí. Takže závěr tohoto textu věnuju vám, kterých se to týká: děkuju, že jste byli součástí mého života, děkuju za vše, co jste v něm zanechali, nicméně už do něj nepatříte a další boj je jen na vás samých ovšem již na odlišných bitevních polích.
Krásnou sobotu vám všem! Morgana
