JAK NEBOJOVAT SE ŽIVOTEM A NAUČIT SE PŘIJÍMAT VŠE TAK, JAK PŘICHÁZÍ
Každý majitel fejsbukové stránky má možnost si v "přehledech" nalézt informace o svých návštěvnících. Já do této sekce moc nechodím, vlastně se to tam míhá všelijakými grafy dosahu, procenty a jinými čísly, na které jsem vždycky házela bobek. Nicméně dnes jsem se podívala, z jakých zemí jsou mí fanoušci a málem mi spadla brada, protože mě čtou lidé v Británii a Irsku, USA, Austrálii, !na Novém Zélandu, v Asijských zemích, dokonce i v Africe a to nemluvím o dá se říct všech zemích Evropy. Takže tímto bych vás všechny chtěla pozdravit do všech končin světa, fakt jste mi vyrazili dech, páč jsem si před třemi lety při zakládání myslela, že mě bude číst maximálně Slovensko (čímž vás nechci nijak degradovat, ale přece jenom jste místně i jazykově naší zemi nejblíž), a ono ejhle: v klídku můžu říct, že mě čte celý svět :D Děkuju a mám vás ráda! Dneska napíšu něco k tomu, jak nebojovat s životem, jak se mu nevzpouzet, jak se naučit přijímat vše tak, jak to přichází. Vy všichni asi znáte ten pocit, kdy se vám daří, jste na vrcholu a náramně si to užíváte. Všechno vidíte růžově, všichni lidé jsou úžasní, vy sami se vznášíte a pociťujete vnitřní euforii. Pak může přijít pád na dno a najednou se ve vás vzbouří všechny negativní emoce, kterých jste jen schopni: všichni jsou najednou idioti a debilové, začnete nenávidět pomalu i záhon mrkve v zahradě, stěžovat si, vtahovat přátele a partnery do svých temnot a neštěstí, plivete a kopete, kudy se jen mihne vaše tělo, zkrátka všechno je blbě a vy jste ta nejubožejší oběť. Všichni jsme si těmito pocity a zvraty víceméně prošli několikrát. Hodně citátů tady na fejsbuku je sestaveno tak, že máte myslet pozitivně, že se tím všechno spraví. Já tyhle sluníčkářské kecy nemám ráda. Ne proto, že by se mi nedařilo a byla jsem zakyslá blběna, která je nešťastná a tak má potřebu slovně napadat vše růžovoučké a cukrově sladké, ale protože vím, že v první řadě jsme všichni lidé s určitými pocity a emočním naladěním a tohle předčí vše, co v nás je, i tu stránku duchovní. Proto je jasné, že ve zlomových životních situacích nějak zareagujeme: pláčem, křikem, nasraností, pomlouváním, anebo naopak tichem, nenápadným stíráním slzí, pohroužením se do sebe samých, naprostou izolací. Je jedno, jak kdo reaguje, vždy je fajn ze sebe prvotní šok nějak dostat. Je to stejné, jako když bruslím na ledu a najednou najedu na neviditelnou, z ledu vystupující větev, spadnu a odřu si nos s bradou. Rozhodně nikdo nemůže čekat, že bych jako lesní žínka jemným hláskem zaševelila: "Oj, větévka, já upadla a mám bolístku". V mém případě by v mžiku oka bylo kolem tolik "sociálních pracovnic", že by é padesátka byla jen slabým odvarem z dvacetkrát vymáčeného čajového pytlíku. Takže jak zareagujete, je v danou chvíli v pořádku a nemáte se za co omlouvat či stydět. Mnohem důležitější ovšem je, jak se od dané chvíle budete chovat dál, jak budete mluvit, jak budete smýšlet a cítit. Velikou chybou je v sobě začít nosit a přiživovat vztek, nenávist, zhrzenost, apatii, potřebu pomsty a podobné věci. Není to proto, že je to nelidské, ale proto, že tím budete vnitřně ničit své vlastní já, své srdce, své orgány. Tyto pocity se totiž na nich ukládají (zejména pak na játrech a ledvinách) a aniž byste vnímali v krátkém časovém horizontu nějaké zdravontí komplikace, pak přijdou jako hrom z nebe a vy se v potížích jen povezete. Proto - a to je důvod, proč tohle píšu - se začněte učit nechávat věci být, nezasahovat, nechat plynout, nechat být. Naučte se situace a lidi přijímat se vším, co přinášejí. Naučte se děkovat za vše, co po sobě zanechají. Nemějte potřebu za každou cenu protestovat, dokazovat nesprávnost úsudku, poukazovat na nevhodné chování (co to vlastně je nevhodné chování?), pídit se po pravdě a vyřešení zapeklitých situací. Naučte se respektovat cestu druhých a jejich duševní vývoj, který může zamrznout ve věku pětiletého dítěte, zatímco vy sami už jste padesátiletí. Byly doby, kdy jsem cítila nutnost obhajovat své kroky, vysvětlovat těm, co nechápali, ladit tóny druhých, kteří stále hráli falešně. Dnes jsem už jinde. Nejen že se neptám na svolení, nevysvětluju, nesnažím se obhajovat své postoje a chování, ale přijímám lidi stále víc takové, jací jsou, se všemi plusy i mínusy, se všemi chybami, které dělají a o kterých vím, že nedopadnou dobře, anebo že míří špatným směrem, kde je čeká jen další facka. Když je slyším něco tvrdit a já vidím/cítím pravý opak, když se bijí v prsa, že vše chápou a že je už vše jinak a já vnímám, že tomu tak není, jen se pousměju. Mnohdy mlčím a vím, že je to tak dobře. Děje se mi to i tady s vámi komentujícími, kteří se snažíte (ne všichni) tvářit jako duchovně či duševně vyzrálí a já vím, že tomu tak není. Že máte před sebou ještě dalekou cestu, na které vás čeká plno dalších kopanců a ran osudu, jelikož nevidíte, neslyšíte a příliš řešíte. Ale zároveň vím, že se jednou doberete tam, kde jsem třeba já, kdy přijímáte vše tak, jak to přichází, kdy víte, že Vesmír ví a vidí, aniž by vědělo a vidělo okolí a že vše se děje tak, jak má, protože vás to učí, léčí a posouvá. Takže až se dostanete do situace, kdy vám sedmnáctiletá dcera řekne, že je těhotná, šéf vám přidá ještě více práce, aniž by hnul s numerem na výplatnici, stoletý dub vám spadne na novou terasu nebo se na vás prostě a jednoduše vysere pták, vzpomeňte si na tato má slova a zkuste bez analýz, propočtů a vlastních vzorců nezasahovat. :-) Morgana
