PROČ STAGNACE V MINULOSTI ČLOVĚKU ŠKODÍ

Dnes mám zase jednu ze svých tvůrčích nálad, tak vám sepíšu něco málo o tom, proč stagnování a lpění na minulosti nemůže nikdy fungovat, potažmo proč návraty partnerů vedou znovu a znovu do kytek. Pochopitelně že existují i tací (a oni se tu jistě v komentářích budou hrdě bušit v prsa), kteří se k sobě navrátili a vztah jim frčí na plné obrátky, ale tyto případy já osobně beru za výjimky, které potvrzují dané pravidlo, či spíše za zázrak. Poslední dobou sleduju, že dost lidí dá na různé citáty od Coelha, Osha a kdovíkoho ještě, přitom je zbytečné hledat moudrost v knihách daných autorů, které na mne osobně už začínají působit značně klišoidně, když ty největší pravdy nám odjakživa říkaly naše babičky. My je sice poslouchali a mnohdy ještě posloucháme jen na půl ucha, ale když se nad jejich výroky zamyslíte, zjistíte, že je v nich možná víc pravdy, než kdy vyřkl kdejaký duchovní guru. Jedna z největších pravd ohledně rozpadlých vztahů je ta, že rozbitý hrnek už nikdy nebude jako nový, můžete ho sice slepit, ale nikdy nevíte, kdy se vám v rukách rozpadne znovu. On se sice umně slepený hrníček může jevit jako zrovna koupený, dokonce i díky kvalitnímu lepidlu jej lze udržet pohromadě řadu let, ale chtě nechtě přijde zátěžová chvíle, která jej i přesto rozbije a vy budete přesně tam, kde jste byli před jeho slepením. Já nikdy nebyla zastáncem návratů k bývalým mužům. Ze stejného důvodu jsem taky nikdy nechápala a snad ani nikdy nepochopím jedince, kteří se o návrat snaží klidně i řádku let, na odejivšího partnera čekají čtvrt století, anebo mě či jiného Čáryfuka žádají o kouzla, čáry a máry, které by zaručily jeho návrat. Tyto služby neposkytuji, jak jsem již kdysi psala, protože sice lze tohoto docílit, ale vstupujete do karmy a vůbec vůle cizí osoby, která o tom nemá ponětí, která si to vůbec třeba ani nepřeje a dáváte dohromady dva lidi, z nichž po tom prahne jen jeden a druhý je tam tak nějak jen přistrčen do páru. Proč to nemůže nikdy fungovat? Představte si pár, ženu a muže, kteří se vydají na společnou cestu. Z počátku jdou vedle sebe, souběžně, jedním směrem, za jedním cílem. Na té cestě vidí stejné objekty, slyší stejné tóny, vnímají okolí, které kolem nich ubíhá a tím získávají zkušenost, která se liší jen maličko, protože samozřejmě vždy záleží na úhlu pohledu dané osoby, nicméně tato zkušenost, tyto vjemy nejsou příliš odlišné. V určitém okamžiku se např. muž rozhodně, že jej tato cesta již nebaví, že již nechce kráčet směrem, kterým se doposud se svou partnerkou vydával, tudíž oba zastaví, řeknou si sbohem a muž odbočí z cesty a vyráží třeba doleva. Co udělá žena? Krom toho, že je v šoku z rozchodu, který se na daném místě odehrál, má dvě možnosti: buď zůstane na daném bodě stagnovat a vyčkávat, zda se dotyčný nevrátí, čímž se ochuzuje o nové zážitky a stane se zakyslou, frustrovanou a zaprděnou, anebo se vydá po dané či jiné ose dál a minulost tím ponechá za sebou. Žel bohu většina žen (a ne málo mužů) volí variantu číslo jedna, tu špatnou. Sednou si na daném místě na bobek, utápí se v slzách a bolech a vyčkávají. On se třeba vrátí, zjistí, že jsem byla úžasná, skvělá a dokonalá, že nic a nikdo nebude takový, jako já. Nebo nikoho vhodného nenajde a vrátí se ke mně, Nebo..., nebo..., tady je tisíc variant. Zatímco tato žena pláče a fňuká, tak dotyčný muž, který se vydal jinudy, už má za sebou ale nové zážitky, nové obrazy z okolí, kterým prochází, potkal jiné lidi, vyslechl si jiné názory, o které je daná žena sedící na bobku na místě rozchodu ochuzena. Tím pádem si on již vytvořil jinou zkušenost, jiné zážitky, které jí samotné chybí. Tudíž pokud by se přece jenom rozhodl vrátit se, už se vrátí jiný člověk, ne ten, který předtím šlapal společnou brázdu. Už uvidí spoustu věcí jinak, s největší pravděpodobností změní na dost věcí pohled a názor, bude pln dojmů, které nebude moci sdílet s danou bývalou partnerkou, páč je zkrátka a dobře jinde. Takže na tomto příkladu snad těm z vás, kteří stále čekáte a doufáte, docvakne, že čekat na někoho, kdo se rozhodl odejít, nemá smysl, páč i kdyby se navrátil, brzy by obě strany zjistily, že už k sobě nepatří, protože každý z nich je v jiném příběhu: jeden lpí nostalgicky v tom starém, na který se už nějakou dobu zvesela práší, a ten druhý již dávno pracuje na příběhu novém. A z naprosto stejného důvodu nemohou fungovat ani vztahy, které vzniknou krátce po rozchodu s předchozími partnery, protože srdce potřebuje jistý čas vystřízlivět, vyléčit se, smířit se s realitou a teprve pak může být schopno objektivně hledat nového druha. Tudíž nejenomže je potřeba nelpět, nestagnovat, neplakat nad skončeným příběhem příliš dlouho, ale taktéž je před vstupem do nového nutno minulost zcela a bez skulinek uzavřít, protože žádný příběh se neodehraje víckrát než jednou a kdo vás jednou opustil, ten se již víckrát nevrátí. A věřte mi, je to tak dobře. :-)

:)